Postoje v adventu: Každodenní vánoční zamyšleníUkázka

Naděje je komická, podivná. Je snadné ji mít do té doby, kdy už to snadné není. Snadné držet se jí, dokud se něco nepodělá. Je to slovo, které krášlí naše deníky a umění s ní zdobí stěny. Je to slovo v našem kulturním prostředí natolik všudypřítomné, že se nám možná vytratila síla a moc naděje. 

Židům 6:19 nám sděluje, že tato naděje, kterou máme v Božím Synovi Ježíši, je kotva naší duše. 

Stejně jako kotva, která uprostřed zuřící bouře udržuje rybářskou bárku na místě, stejně působí naděje Krista, když nám okolní svět pod nohama přehazuje výhybku, když už nemáme žádné odpovědi, když jsme ve stavu, že jsme ochotni to vzdát. 

Stejně jako David, když se jeho vlastní syn rozhodl ho svrhnout, nebo jako Marie, kterou otřásla zpráva, že ve svém panenském lůně odnosí Božího syna, i my jsme zváni ke svatému lpění, lpění na Bohu, který nám slibuje pravou a trvalou naději i tehdy, kdy to vypadá, že se svět rozpadá. Ta naděje je kotva, kterou máme v Kristu, a je pevná, přítomná a neotřesitelná. 

Přemýšlení:

• Jak můžeš přetransformovat naději v Krista z krásné abstraktní představy do skutečného reálného záchranného lana právě ve chvílích zmatku a problémů? 
• S jakým postojem srdce vstupuješ do tohoto období Vánoc, které ti narušuje schopnost doufat? 
• Kde jinde v Bibli ti to ještě připomíná, abys stál pevně v Boží naději a díval se dál se vztyčenou hlavou k Bohu s pevnou a trvalou nadějí?

Dnes se drž Boží naděje a nechť je tvé duši kotvou.