PojďmeUkázka

Kapka do kbelíku

Autor S. George Thomas

Taylor se poprvé doslechl o Plechovkách pro Afriku během prvního roku své funkce v radě vedení na univerzitě v Oklahomě. Z Keni přijel člověk jménem John Kipsitet a představenstvu vyprávěl o organizaci "Plechovky pro Afriku" - kterou založil, protože chtěl něco podniknout na pomoc africkým dětem, jimž do života zasáhl AIDS. Přál si získat peníze, aby mohl postavit útulek, kliniku a školu pro africké sirotky.

Koncept Plechovek pro Afriku se zrodil, když John poprvé navštívil USA a všude, kam přišel, viděl válet spoustu zahozených hliníkových plechovek. To ho ohromilo, protože v Africe jsou plechovky velmi cenný majetek. Tam na zemi plechovku nikde neuvidíte, protože pro místní lidi znamená peníze. John si uvědomil, že kdyby lidé plechovky sbírali a odevzdávali k recyklaci, mohli by vydělat peníze a mít tak věčný dopad na život milionů afrických dětí, jimž do života zasáhlo AIDS.

Když se Taylor dověděl o Johnově vizi, vyprovokovalo ho to k činu. V té chvíli Plechovky pro Afriku nebyly o moc víc než jen vize jednoho člověka, a John přišel do zasedání rady na univerzitu v Oklahomě s prosbou o pomoc. Při Johnově řeči si Taylor vzpomněl na Ježíšova slova z kázání na hoře: "Jestliže si zamilujete jen ty, kteří vás milují, jakou máte odměnu? Což i celníci nečiní totéž? " (Matouš 5:46). Uvědomil si, že Ježíš pro druhé nedělal nic na základě toho, co by mu mohli vrátit. Dělal to ze srdce, které přetékalo.

To pro Taylora byla výzva vykročit ze své zóny pohody, a tak se rozhodl zapojit se. Byl jmenován předsedou vedení rady s odpovědností za projekt Plechovky pro Afriku. Jako své poslání v sobě nastavil podnítit podporu té organizace, takže se zasadil o vytvoření tisíců letáků a jejich rozšíření všude možně. A společně Taylor s Johnem sehnali 20 tisíc dolarů sběrem téměř milionu hliníkových plechovek.

Co pro tebe jsou hliníkové plechovky? Možná vůbec nic. Je to jen o maličko víc než kapka do kbelíku. Ale pro ty, jejichž život ovlivní Plechovky pro Afriku, jedna plechovka je hranice mezi životem a smrtí.

Bible nám vypráví příběh kluka, který toho moc neměl, ale to, co měl, předal do rukou Ježíšovi, a v důsledku toho se najedlo pár tisíc lidí.

Ježíš celé odpoledne vyučoval a uzdravoval lidi, ale pak se připozdilo a lidé dostali hlad. Protože učedníci nechtěli čelit vyhlídce na hladový dav tvořený přinejmenším 10 tisíci lidmi, přišli k Ježíšovi a naléhali na něj, ať ten zástup pošle domů, aby si lidé mohli sehnat něco k jídlu. Ale místo aby se řídil jejich radou, Ježíš je vyzval, aby oni šli a dali celému tomu davu najíst. To učedníky uzemnilo. Za žádných okolností nebylo možné sehnat tolik jídla pro tolik lidí. Všichni by museli měsíc pracovat, aby vydělali dost peněz na maličký kousek chleba pro každého člověka!

Učedníci rozpačitě procházeli davem a zjišťovali, jestli si někdo s sebou nepřinesl něco k jídlu. Petrův bratr Ondřej náhodou zakopl o kluka, který si Ježíše přišel poslechnout a měl s sebou svačinu. O tom klukovi toho moc nevíme. Nevíme, jak se jmenoval, kolik mu bylo, ani odkud byl. Ale víme o něm to, co udělal... nabídl svou svačinu - všechno, co měl - Ježíšovi.

Ta svačina nebyla nic moc. Jen pět malých chlebů a dvě mrňavé rybičky. Nebylo to nic víc než kapka v kýblu ve srovnání s tím, co potřebovali k nakrmení davu pěti tisíc hladových chlapů plus jejich žen a dětí. Ten kluk možná s nabídnutím svého jídla váhal. Tváří v tvář tak obrovské potřebě mu to muselo připadat jako nic. Nicméně chlapec svůj oběd odevzdal, dvě rybky a pět chlebů. Nerozhodl se dát Ježíšovi svou svačinu, protože by to bylo praktické nebo logické. Jeho rozhodnutí stálo na víře.

Ježíš vzal ten chleba a ryby, poděkoval za ně Bohu a předal je učedníkům, aby to rozdávali zástupu. Učedníci se na sebe zmateně podívali, pokrčili rameny a poslechli Ježíše, i když si o něm možná mysleli, že se zbláznil. Jak rozdávali chleba a ryby, stalo se něco zázračného. Čím víc jídla rozdávali, tím víc se pořád objevovalo! Tak učedníci nejen mohli nakrmit do sytosti každého v davu, ale ještě pak mohli sesbírat 12 košů zbytků!

Pro většinu lidí pět kousků chleba a dvě malé rybky nebo jedna hliníková plechovka jsou naprosto zanedbatelné. Je to jen kapička do obrovského kýblu. Ale kapička v Božích rukou víc než stačí k nakrmení zástupu o víc než 10 tisíci lidí, nebo postavení útulku, kliniky nebo školy pro africké sirotky.

Co ty? Dáš všechno, co máš - ať už si myslíš, že to je hodně nebo jen bezvýznamná kapička v kbelíku - a odevzdáš to do Božích rukou? Jestli jsi ochotný to dát, Bůh se může chopit toho, co jsi dal, a zázračně to použít tak, aby mu to přineslo slávu.

Vezmi můj život a ať je zasvěcen tobě, Pane … vezmi mé srdce, je tvé. Bude to tvůj královský trůn.
~ Frances R. Havergal

Verš zpaměti

"Tak to ale mezi vámi nebude. Kdo by mezi vámi chtěl být veliký, ať je vaším služebníkem. Kdo by mezi vámi chtěl být první, ať je vaším otrokem. Právě tak Syn člověka nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé." Matouš 20:26–28