PojďmeUkázka

Kdo je můj bližní

Autor S. George Thomas

Jednoho dne za Ježíšem přišel zákoník s otázkou: "Mistře, co mám dělat, abych se stal dědicem věčného života?" Ježíš se na něj podíval a místo odpovědi se ho zeptal: "Ty jsi odborník na zákon. Ty to řekni mně. Co je psáno v Božím zákoně, a jak to ty vykládáš?” Bez zaváhání zákoník vyhrkl: "Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí, a miluj svého bližního jako sám sebe.”

Ježíš zákoníka pochválil a pak ho vyzval, aby šel a přesně to dělal, jestli o věčný život opravdu stojí. Zákoník neměl problém s láskou k Bohu, ale to ostatní chtěl dovysvětlit. A tak pokračoval a na Ježíše dotíral další otázkou: "A kdo je můj bližní?" Jinými slovy jeho otázka zněla: "Řekni mi, koho musím milovat a koho nemusím. Koho musím přijmout a koho mohu odmítnout? Komu se musím věnovat a koho můžu prostě ignorovat? Nejsou tu snad lidé, kteří si zaslouží lásku, a jiní, kteří si ji nezaslouží?

Ježíš mu znovu odmítl odpovědět. Místo toho se pustil do vyprávění. Scénář byl téměř směšný. Zákoník se zeptal: "Kdo je můj bližní?" A Ježíš odpověděl následujícím: "Jeden člověk byl na cestě z Jeruzaléma do Jericha..." Umíš si představit zákoníkovu frustraci? To jediné, co chtěl, byla stručná a jasná odpověď, a Ježíš se zatím pustil do vyprávění příběhu o jakémsi muži, který se vydal na cestu z Jeruzaléma do Jericha. Ale bylo to mnohem víc než jen příběh. Byl v tom smysl, hloubka a podrobnosti, které do toho Ježíš schválně zahrnul proto, aby odhalil všechny výmluvy, které používáme, když se nám nechce milovat lidi kolem nás a spojovat se s nimi.

Každý, kdo tehdy Ježíše poslouchal, věděl, že cesta z Jeruzaléma do Jericha se vinula asi 30 kilometrů horami a klesala zhruba o 1000 metrů. A rozhodně to nebyla cesta, kterou by ses chtěl ubírat po setmění, protože tam byl notorický známý úkryt banditů.

A tak samozřejmě toho muže přepadli lupiči, svlékli do naha, zmlátili do bezvědomí, hodili do škarpy a nechali ho tam umírat. Nakonec se tamtudy ubíral kněz. V tehdejší době kněží zaujímali nejbohatší, nejmocnější a nejuznávanější pozice v Izraeli. Jako političtí a duchovní vůdci byli na špičce židovské společnosti. Když tento kněz viděl, jak u cesty leží člověk pokrytý prachem a krví, přešel na druhou stranu, aby se mu vyhnul, a šel dál. Po knězi tam šel Levíta - jiný duchovní pohlavár. Když viděl, že toho člověka zmlátili banditi, bál se o vlastní život, a tak co nejrychleji uháněl dál.

A tady Ježíš udělal něco hodně odvážného. Na scénu jako hrdinu příběhu uvedl Samařana. A zde je, proč to bylo tak revoluční. Židé nejen že Samařany neměli rádi, oni jimi pohrdali. Byla v nich k Samařanům taková nenávist, že v synagogách o nich doopravdy zpívali, jak jsou hloupí. Dokonce existuje důkaz, že některé modlitby, pronášené v prvním století v synagogách, zahrnovaly žádosti směrované na Boha k zajištění, aby Samařané nesměli mít podíl na věčném životě! Umíš si jejich modlitby představit? "Bože, prosím tě za svou ženu, děti a rodiče. A prosím, mohl bys nepustit Samařany do nebe? Děkuji ti. Amen.”

Ježíš si byl dobře vědom židovské hluboce zabydlené nenávisti k Samařanům, a tak schválně z jednoho udělal hrdinu svého příběhu, což bylo úmyslné i významné. Když Samaritán došel ke zraněnému, byl pohnut soucitem. Přistoupil, vyčistil mu rány a poskytl první pomoc. Pak ho položil na vlastního osla a vzal do nejbližšího města (které pravděpodobně bylo židovské), tam mu v hostinci objednal pokoj a zaplatil za něj.

Když Ježíš svůj příběh dovyprávěl, obrátil se k zákoníkovi a zeptal se ho: "Kdo si ty myslíš, že byl bližní tomu přepadenému?" Zákoník se zarytě díval do země a ani se nezmohl na to říct: "Ten Samařan." Místo toho zamumlal: "Ten, který mu prokázal milosrdenství." Ježíš mu odpověděl: "Dobře, tak jdi a jednej tak i ty.”

Takže, v čem je velký rozdíl mezi knězem s levítou a Samaritánem? Všechno se to redukuje do jednoho slova... soucit. Když Samařan viděl zraněného, neřekl, že ten člověk to měl vědět, a že každý, kdo je tak hloupý a zahrává si s nebezpečím tím, že cestuje skalnatou cestou z Jeruzaléma do Jericha, si zaslouží sklidit důsledky svých špatných rozhodnutí. Ne, pozvedl ho a dovezl tam, kde se mohl uzdravit.

Zeptej se dne sám sebe: "Kdo je můj bližní?" Jsou to ti, které oloupili zločinci a banditi světa - strach, zoufalství, zármutek, bolest, chudoba, nemoci, nenávist, beznaděj, trápení - a pak je zbité ponechali smrti napospas. Jsou na každém rohu, od kterého se všichni na cestě života odvracíme. Nikdo není výjimkou. Nikdo nezůstává nepostižený.

Zachováváme si odstup? Předstíráme, že nevidíme bolest a spěcháme se svým životem dál? Myslíváme si: "Jen se za ně pomodlím," a pak si jdeme dál svou cestou? Nebo dovolíme svému srdci, aby se pohnulo soucitem? Přestaneme dělat to, co děláme - i kdyby to bylo něco dobrého, něco duchovního - a klekneme si vedle někoho, kdo trpí... někoho ztraceného a osamělého... obejmeme ho a odneseme tam, kde může najít život, naději a uzdravení?

Požádej Boha, aby ti změkčil srdce pro lidi kolem tebe - pro tvé sousedy, spolupracovníky, ty, s nimiž jsi v kontaktu. Popros ho, aby v tobě vzbudil lásku a soucit s nimi a s tím, co potřebují. Požádej Boha, aby ti dal odvahu a moudrost kráčet s nimi a nabídnout jim naději a život.

Soucit je schopnost dohlédnout za aroganci hříšných lidí a vidět do pochroumané duše lidských bytostí... do srdce, které tak zoufale potřebuje Boží milost.
~ Matt Chandler

Verš zpaměti

Jak ale mohou vzývat Toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v Toho, o němž neslyšeli? A jak uslyší bez kazatele? A jak jim může někdo kázat, aniž by byl poslán? Jak je psáno: "Jaká nádherná podívaná je příchod poslů dobrých zpráv!" Římanům 10:14–15 (B21)