20/20: Boží vize pro můj životUkázka

Prosté

Autor: Cheri Cochran

“Amen, pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako děti, jistě nevejdete do království Nebes. Kdo se tedy pokoří jako toto dítě, ten bude největší v království Nebes.” Matouš 18:3–4

Neměla jsem ani ponětí, co dělá, ale mně to rozhodně připadalo jako nepořádek. Bylo to den po Vánocích 2004, můj šestiletý synek Drew byl na podlaze obýváku a pečlivě aranžoval každého zvířecího plyšáka, kterého měl. Dívali jsme se na televizní zpravodajství o tsunami v Thajsku a mysl zaplavující záběry zkázy, když se Drew náhle vrátil do svého pokoje, posbíral si hebká zvířátka a teď je házel na zem na koberec.

“Drew, co to děláš?”

“Mami, vidíš ty lidi v televizi? Podívej se na ty děti, už nemají maminku ani tatínka, a já jim chci poslat všechna svoje zvířátka, aby jim bylo lépe." Srdce mi hrozilo explodovat.

Ani ne za rok jsme se zase dívali, zděšeni scénou, kterou jsme po hurikánu Kateřina viděli odvíjet na pobřeží zálivu Gulf Coast. Přestože jsme viděli jen zlomek novinové reportáže, stačilo to Drewovi, dnes sedmiletému, a naší pětileté dceři Lindsay, aby začali jednat. Vymysleli plán připravit cookies a prodat je sousedům, aby vydělali peníze pro oběti Kateřiny, kteří se uchýlili do Atlanty. A tak jsme to udělali.

Drewův a Lindsayin celý myšlenkový proces se zaměřil jen na “pomoc trpícím lidem.”

Prosté. Nekomplikované. Dětské.

Mé děti mi uštědřily lekci. Časem jsem totiž dovolila, aby moje služba Bohu ve službě lidem začala být příliš komplikovaná. My dospělí míváme tendenci to tak dělat, že? Jedna moje kamarádka poznamenala, že má schopnost "komplikovat prosté." Zní to směšně, ale naneštěstí to platí o mnohých z nás. Dějiny lidstva ukazují, že většina myšlenek, projektů, produktů a programů začíná prostě, a časem se stále víc komplikuje.

I v Ježíšově době to bylo stejné. Farizeové vytvořili komplikovaný systém bohoslužby s nespočtem pravidel a předpisů pro "spravedlnost." Ale u Matouše 18 Ježíš všechno vrátil k tomu základnímu prostou analogií: musíme být jako malé děti, abychom vešli do nebeského království. Záchrana je založena na prosté víře v Ježíše, a s pokorným srdcem - jako dítě - věřit a spoléhat se, že Bůh může udělat to, co my nezvládneme. Taková víra dělá Bohu radost.

Bůh chce, abychom mu sloužili tím, že budeme pomáhat druhým z téže pokorné, na milosti založené a nekomplikované víře - takové, jakou měly moje děti. Mým dětem nedělala starost "malost" jejich služby ve světle té zdrcující potřeby. Neměřili své zdroje se zdroji ostatních. Ani je nenapadlo, že zrovna tohle třeba není jejich "obdarování," ani že s takovou pomocí nemají žádné zkušenosti. Nesrovnávaly svoje úsilí s úsilím někoho jiného. A nehnal je k tomu pocit viny. To, co je poslalo do akce, byl skutečný soucit. Pokorný. Nekomplikovaný. Prostý.

Příběh o tom, jak Ježíš nakrmil 5000 mužů plus spoustu žen a dětí, je zaznamenán v šesté kapitole Jana. Tam to nebylo tsunami ani hurikán, ale bylo tam mnoho hladových lidí bez cateringové služby v dosahu nebo blízkého "drive-thru." Navzdory evidentní potřebě pomoci jen jeden mládenec - dítě — vykročil z davu a nabídl to málo, co měl. 

Když učedník Ondřej viděl, co ten kluk měl, vyjádřil vážné pochyby o hodnotě nabídnutého. Řekl: "Tady je chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro takové množství!“ Nicméně Ježíš použil prostý čin služby toho chlapce, aby zázračně takový zástup nakrmil.

To jedno dítě nemohlo být jediný člověk v davu, který s sebou měl svačinu. Ten den jich tam byla spousta - a maminky vždycky mají někde zastrčeno něco k snědku - ale nikdo z nich to nenabídl, aby pomohl. Možná chlapce jeho rodiče zrazovali s tím, že jen bude vypadat jako hlupák, když nabídne tak málo pro takový dav. Ale chlapcova dětská víra, jeho prostá nevinnost v potřebné chvíli, ho vybídla jít dopředu, aby posloužil druhým tím, co měl. A Ježíš s tím darem udělal to, co nikdo jiný nemohl. Udělal vyloučené a nakrmil zástup několika tisíc s uboze malým jídlem z pěti chlebů a dvou ryb.

Jak často jsem sama sobě vymluvila jít sloužit, protože potřeba byla velká, můj čas omezený, mé zdroje mizivé a moje zkušenosti minimální? Jak často jsme my odepsali to, co Bůh mohl chtít skrze nás udělat, protože "někdo jiný by to udělal lépe?" Protože to, co jsme měli, nám k nabídnutí nepřipadalo jako dost?

1 Petrova 4:10 každého z nás povzbuzuje, abychom “používali ten dar, který jsme přijali ke službě druhým, jako věrní správci rozličné Boží milosti.” Boží milost působí skrze nás, když máme rádi lidi a jsme ochotni pomoct podle toho, jaký dar jsme přijali. Boží milost působí, když si uděláme čas a nabídneme své nadání a zdroje k dispozici pro pomoc druhým. Když to uděláme s dětskou vírou a spolehnutím, že Bůh může udělat to, co my nemůžeme. Prostá víra, prostý příspěvek, prostá služba.

Co pohne tvým srdcem k soucitu? Co můžeš udělat, abys někomu pomohl? Nabídnout domácí jídlo? Učit, kde to je potřeba? Vést nějakou skupinku? Odvézt někoho k doktorovi? Napsat někomu pár slov povzbuzení? Co můžeš udělat, abys pomohl někomu trpícímu?

V milosrdné službě svých dětí jsem viděla Boží milost při díle. Dětská služba… tak prosté to je.

Dej to, co máš… pro někoho to může být víc, než si myslíš.
~ Henry Wadsworth Longfellow

Verš k zapamatování

Dary milosti, podle toho, jak jej každý přijal, si služte navzájem jako dobří správci rozličné Boží milosti. 1 Petrova 4:10