ZášťUkázka

Odpustit sám sobě 

Co děláš, když tvoje zášť není namířena proti nikomu, ale jen proti tobě? Když se tvůj vnitřní kritik zmocní kontroly nad myšlenkami a vykřikuje: Jak jsi to jen mohl udělat? Styď se! To je neodpustitelné. 

Když to cítíš tak, že sám sobě nemůžeš odpustit, ocitl ses v bitvě, kterou si nemůžeš dovolit prohrát. Protože tady je tvrdá pravda: odpustit druhým není možné bez předchozího odpuštění sobě samému. Takže není čas z vnitřního bojiště utíkat. Je čas hodit na sebe Boží zbroj a převzít kontrolu nad válkou ve své hlavě. 

Vím, že se to zdá drtivé - dokonce nepřekonatelné. Ale v této válce můžeme bojovat, pokud víme, že nebojujeme sami. 

Když závaží toho, čeho jsme se dopustili, je příliš těžké, zde je náš bojový pokřik: 

Kdykoli nás srdce donutí k pocitu viny a připomene nám naše selhání, víme, že Bůh je mnohem větší a mnohem milosrdnější než naše svědomí, a on ví všechno, co je možné o nás vědět. Moji draze milovaní přátelé, když nás naše srdce nezatracuje, můžeme směle a svobodně mluvit s Bohem tváří v tvář. 1 Jan 3:20-21 

Silná munice, co? Jiný překlad toho verše říká, že Bůh je větší než naše pocity. Jen naše myšlení nás může donutit cítit se neodpustitelně, ale náš Otec (který stvořil každou naši částečku) říká, že máme svobodu. 

Nepřítel se snaží přesvědčit nás, že jsme zatraceni. Pletichaří, aby nás donutil zaměřit se na naše chyby, které před Bohem schováváme. To je dost špinavý trik, protože nepřítel ví, že všechno, co musí, aby nás získal, je zrušit nám spojení se Zachráncem. 

A tak se schováváme. A sedíme ve vlastní temnotě s jistotou, že "jak jsme si ustlali, teď musíme ležet." Ale když vystoupíme ze zatracení a vkročíme do prostoru Božího vykoupení, máme smělou svobodu mluvit s Bohem, který nám odpouští hříchy, napravuje naše špatnosti a miluje nás navzdory našim chybám. 

V nepřítelových lžích už nemusíme ležet. Skrze Krista máme sílu uvádět do zajetí každou svou myšlenku a nacházet skutečné odpuštění. 

Zde je pár pomocných nástroju, když je tvoje vlastní zášť příliš těžká: 

1. Přiznej si své pocity. Cítit vinu je dobré, když tě to vede k Bohu. Všichni se dopouštíme chyb. Když se to stane, je přirozené (a zdravé) cítí výčitky svědomí. A tak když něco zpackáš, přiznej, že jsi udělal chybu a věnuj pozhornost pocitům, které to doprovázejí. Vezmi na sebe odpovědnost. Projdi si tím a za ty pocity se modli, ale nedovol jim doutnat a kvasit.

2. Požádej Boha za odpuštění a druhým to vyznej proto, aby ses mohl uzdravit. Řekni o své chybě Bohu a popros ho za odpuštění, a modli se, aby ti pomohl v budoucnu se této chybě vyhnout. A pak to vyznej ještě někomu. Hříchu se nevíc daří v temnotě, tak ho vynes na světlo Kristovo i lidské. 

3. Přistup k činu. Někdy je možné něco skutečně udělat, abys napravil, co jsi zkazil. Jestli to je ten případ, udělej to! Jestli jsi ublížil někomu, koho máš rád, pusť se do těžkého rozhovoru a vztah sprav. Přijmi přirozené důsledky svého činu a přitom přijímej Boží nadpřirozené slitování. 

4. Vyhldej pomoc. Jestli i dál zápasíš o plné přijetí Boží milosti, nebo ti nejde úplně si odpustit, možná je čas dovolit, aby se do toho vložila profesionální pomoc. Někdy zde existují podpovrchové věci z minulých zranění, které bude potřeba vynést na povrch. Poradce nebo terapeut ti může pomoct odkrýt, co to může být, a může ti poskytnout ještě víc nástrojů k plnému prožívání svobody v odpuštění. 

Jestli si v sobě pěstuješ neodpuštění sobě samému, nejsi sám. Všichni jsme se dopustili chyb, a přesto se Bůh rozhodl zaplatit náš dluh, protože nás miluje a chce s námi mít vztah. Tak nedovoluj nepříteli držet tě v úkrytu. Pojď k Bohu a přijmi jeho bezmeznou lásku, která všechno přemáhá. 

—Alli, vynoř se z temnoty 

Modlitba: Bože, pomoz mi přijmout tvoje odpuštění a pomoz mi odpustit sám sobě. Ukaž mi, které kroky mám udělat, abych se plně ponořil do tvého slitování a milosti. Obklop mne těmi pravými lidmi, kteří mi budou ukazovat cestu zpátky k tobě, a ukaž mi, co mám dělat, abych přijal odpuštění nejen k sobě, ale i k ostatním kolem mne. V Ježíšově jménu, amen.