Jak se vidíme

Zármutek nám obvykle zasáhne do všech oblastí života. Někdy to změní i to, co si o sobě myslíme. Když jsme přišli o první dítě, já (Ashley) jsem na pohotovosti byla schopná uctívat Boha. U druhého si vzpomínám na ozvěnu rozléhající se chodbou, kterou jsem šla a přitom vykřikla: "Neeee!!!" U třetího jsem jen zašeptala: "Co se ti to přihodilo, človíčku?” 

U každé této zkušenosti si vzpomínám, že jsem svou bolest přinášela Bohu, ale moje metoda a emoce se měnily. A to, jak jsem se vnímala, se měnilo s každou další ztrátou. Byla jsem schopná přijmout tu první trošku snadněji, ale podruhé jsem začala být opravdu naštvaná na svoje tělo, že neochránilo mé dítě. V té době jsem dělala, na co jsem se zmohla, abych Bohu děkovala za své tělo, ale v tom období jsem nebyla schopná vidět skoro nic jiného než své nedostatky.

Jak tvoje ztráta ovlivnila to, jak se vidíš? Máš pocit, jako kdyby tvou bolest nikdo jiný neviděl? Nebo dokonce že ji nevidí ani Bůh? Zjevení 21:4 slibuje, že Bůh nám setře všechny slzy. Proto, aby nám je mohl setřít, nás musí vidět a poznat naši bolest. A on nás vidí.

Vidí tě.

Další verš, kterého jsme se drželi, říká: "Hospodin je blízko ztrápeným srdcím, sklíčené v duchu zachrání!" (Žalm 34:19).

Můžeme se pomodlit.

Pane Bože, 

dej mi oči, kterými bych se viděl tak, jak mne vidíš ty. Někdy jsem v pokušení přemýšlet o sobě negativně, a tak potřebuji, abys mi pomohl přiblížit se k tobě. Děláš mne lepším a měníš můj pohled! Naplň mne láskou, abych se uměl mít rád.

Amen.