Díkůvzdání s Paulem Trippem - denní zamyšleníUkázka

Všichni to děláme nejspíš denně. Ani si neuvědomujeme, že to děláme, a přesto to má velký vliv na to, jak sami sebe vnímáme a na to, jak reagujeme na ostatní. Je to jeden z důvodů, proč je tolik problémů ve vztazích dokonce i v Božím domě. Co je to za věc, kterou všichni děláme a způsobuje tolik zranění? Všichni zapomínáme.

Ve shonu a sebestřednosti našich životů je smutné, jak rychle zapomínáme na to, jak moc byli naše životy požehnány a radikálně přesměrovány milostí. Skutečnost, že nás Bůh požehnal svou přízní, když jsme si zasloužili jeho hněv, se vytrácí z našich vzpomínek jako píseň, jejíž slova jsme dříve znali, ale teď už si je nepamatujeme. Skutečnost, že máme každé ráno zcela novou milost není to, nad čím přemýšlíme, když se ve spěchu ráno chystáme. Když položíme své vyčerpané hlavy na polštář na konci dne, abychom se ponořili do tak potřebného spánku, často zapomínáme podívat se zpět na všechnu tu milost, která stéká z Božích dlaní na naše malé životy. Častokrát si zapomínáme dělat čas na to sednout si a meditovat nad tím, jak by naše životy vypadali, kdyby ta milost našeho Vykupitele nebyla vepsána do našich životních příběhů. Je smutné, jak všichni máme sklon opomíjet Boží milost. Toto opomíjení je nebezpečné, protože mění způsob jakým se díváš na sebe a na ostatní.

Když pamatuješ na milost, také pamatuješ na to, že jsi neudělal absolutně nic, aby sis zasloužil tu milost, kterou tě Bůh požehnal. Když pamatuješ na milost, jsi pokorný, vděčný a laskavý. Když pamatuješ na milost, nespokojenost dává prostor vděčnosti a sebestředná touha dává prostor chvále. Ale když opomíjíš milost, v pýše si říkáš, že to, co máš, sis zasloužil. Když opomíjíš milost, připisuješ si zásluhy za něco, co může udělat pouze milost. Když opomíjíš milost, označuješ sám sebe za spravedlivého a hodného a žiješ život, kde si neustále něco nárokuješ a požaduješ.

Když opomíjíš milost a myslíš si, že si to zasloužíš, bude pro tebe velmi snadné neprokázat milosrdenství jiným. V pýše si myslíš, že dostáváš, co si zasluhuješ a oni taky. Tvé pyšné srdce není laskavé, takže není snadno pohnuté žalostnou tíživou situací druhých. Zapomeneš, že jsi podobnější tvému bratru v potřebě, než si myslíš, a nechceš si přiznat, že ani jeden z vás nestojí před Bohem, protože by si to zasloužil. Pokora je půda, ve které roste tvé milosrdenství vůči ostatním. Vděčnost za milost, která nám byla dána, rozmnožuje milost dál. Pavel píše: "Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám" (Ef. 4:32).