Vytrvalost svatých

Westminsterské vyznání víry popisuje vytrvalost svatých takto: "Ti, které Bůh přijal za své milé, které účinně povolal a posvětil svým Duchem, nemohou naprosto ani s konečnou platností odpadnout ze stavu milosti, ale určitě v ní vytrvají až do konce a budou věčně zachráněni." Jan 10:28-29 říká: “Já jim dávám věčný život a nezahynou navěky a z mé ruky je nikdo nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všechny a nikdo je nemůže vyrvat z ruky mého Otce.” Jak nádherná skutečnost tohle je! Ti, kteří jsou skutečně zachránění, vydrží až do konce a o své spasení nepřijdou. To neznamená, že by Bůh čekal až na zjištění, jestli vydržíme až do konce, a když ne, spasení si prošvihneme... "Bůh nás úplně ospravedlňuje prostřednictvím počátečního opravdového skutku spasitelné víry, a to je taková víra, která vydrží a přináší ovoce v 'poslušnosti víry'. Bůh působí tak, aby jeho vyvolení vydrželi" (Desiring God - Touha po Bohu). Když se narodíme z Boha, jsme na věky v bezpečí.

Westminsterské vyznání víry pokračuje dál tím, že "tato vytrvalost svatých nezáleží na jejich vlastní svobodné vůli, ale na nezměnitelnosti výnosu vyvolení pramenícího z bezplatné a neměnné lásky Boha Otce, na účinnosti zásluh a přímluv Ježíše Krista, na přebývání Ducha svatého a na zdroji Boha v nich, a na podstatě smlouvy milosti. Z toho všeho vyvěrá také jistota a neomylnost téhož." Boží vyvolení mohou mít jistotu, že jejich záchrana Bohem skrze vykoupení Ježíše, vylití jeho Ducha a podstatu smlouvy milosti závisí na Bohu... ne na nich (Jeremiáš 32:40). Jak požehnanou jistotu máme díky Ježíšovi, který na sebe vzal trest za náš hřích. Byl to on, kdo byl zajištěním našeho dovedení k dokonalosti. 

Milí křesťané, budeme hřešit. Přesto to, co nás odděluje od světa, je, že v nás přebývá Duch -- a navždy nás posvěcuje. Nikdy se nesmíme smířit se svým hříchem. Potřebujeme se naučit z celého srdce ho nenávidět. Je tak ujišťující vědět, že křesťané nemohou úplně a s konečnou platností odpadnout ze stavu milosti. Díky Božímu Duchu svatému, který je v nás, vytrváme až do konce (1 Jan 3:9). To, co nás drží od odpadnutí, je jeho probíhající dílo, ne naše oddanost víře (Filipským 1:6). Přátelé, díky Pánu za jeho božskou moc, kterou nám štědře dává, abychom mohli umírat sami sobě a růst ve víře, spravedlnosti a porozumění. Po tom, co jsem se dostala k reformační teologii a došla mi doktrína milosti, moje naděje záchrany spočívá jen a výhradně v Kristu. Písmo mi sděluje, že díky Boží milosti a ničím nepodmíněnému vyvolení mne z Boží ruky nic nemůže vystrnadit. Přestala jsem u sebe hledat ujištění o svém spasení, protože ve mně opravdu není. Jsem zkažená hříšnice, bez jakýchkoli podmínek vyvolená Bohem a vykoupená Kristem, přemožená neodolatelnou milostí, a moje věčné bezpečí závisí na ospravedlnění Bohem, který mi ho poskytuje. Boží přetrvávající milost proniká až do morku kostí mé existence. Když k němu vzhlížím, věřím, že nikdy nevypadnu z jeho věčného objetí. Křesťané, když doopravdy věříme Ježíšovi, nepotřebujeme se strachovat, že bychom někdy mohli o spasení přijít. Takhle přemýšlet je nebiblické a poddolovává to dokonale hřích-odčiňující smrt Krista za vás zaplacenou. Římanům 8:30 říká: “A které předurčil, ty také povolal, a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil.”

Od Hannah Colton

Otázky k diskuzi a zapsání:

1. Jak můžeme vytrvalost pochopit špatně?

2. Vytrvalost se týká věčného života. Když přijde na věčný život, jak o něm přemýšlíš? Co si o něm myslíš?

3. Jaká část vytrvalosti spočívá na tom, co zvládneš ty?

4. Co je pro vytrvalost potřeba?

5. Co toto učení poskytuje?

Více na Perseverance of the Saints (Vytrvalost svatých)