Pokoj je OsobaUkázka

Důvěra přináší Pokoj

Po normálním náročném dnu služby a vylévání svého života pro druhé Ježíš řekl svým učedníkům: „Přeplavme se na druhou stranu.“ (Marek 4, Matouš 8). Vůbec se jim nezmínil o prudké náhlé bouři, která se blížila. Věděl o tom? Možná, a možná ne. Ale záleží na tom? Ježíš naplánoval chvíli smysluplného odpočinku a věděl, jak si s bouří poradit. Vyčerpaný usnul. 

Náhle "nastala veliká větrná bouře a vlny se přelévaly do lodě, takže se již naplňovala. A on spal na zádi na podušce." Jsem si jistý, že učedníky do nitky promočily vlny a prudký déšť. Petr se vyděšeně vrhá k Ježíšovi a cloumá jím, až ho probudí. „Učiteli, nezajímá tě, že hyneme?” 

Ježíš utišuje bouři svými slovy a svou přítomností. „Mlč, buď zticha!“ Napomíná ji svým rodným jazykem--Pokoj--a prudký vítr odumírá a rozbouřené moře je dokonale klidné. 

Uprostřed našich vlastních drtivých okolností často klademe stejné sebestředné otázky jako učedníci: Vůbec tě to nezajímá? Copak mě nevidíš? Ani to, co potřebuji a čeho se bojím? Kde jsi, Bože?! Vždyť tady umřu! Proč s mou situací nic neděláš? To spíš?

Ale Ježíš se nás ptá na totéž, na co se po utišení té líté bouře ptal svých lidí. „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“ To je otázka na to podstatné. Proč jsem tak ustrašený? Kde je moje důvěra? Odklonilo ji snad moje nesprávné myšlení?

Nejpravděpodobněji ano. Většina našich nejzuřivějších bouří se nám odehrává v hlavě.

Náš pokoj a reakce se vydají směrem, kterým dovolíme své mysli, aby nás vzala. Náš nepřítel využívá každou příležitost, aby nás okradl o důvěru a zlověstně se usmívá, když nás myšlenky zavedou k té nejhorší alternativě. Potkává se s námi v našich proč, kdyby jen a měl jsem. Přeje si, abychom souhlasili s jeho hlasitými nekonečnými lžemi. Bůh tě nevidí. Nezáleží mu na tobě. Vykašlal se na tebe právě když jsi ho nejvíc potřeboval. To ti patří za to, pro co ses rozhodl. Jsi ztracený případ! A když mu přitakáme, vyhrává.

Ježíš s našimi bouřemi nikdy nejedná tím, že by obviňoval. Ve své lásce a něžnosti nám klade prostou otázku: “Ještě nemáš víru? Copak ses ještě nenaučil mi věřit?”

Důvěra nikdy není snadná, protože v sobě nese riziko. Důvěra je moje ochota být zranitelný tvým jednáním a záměry. Před čtyřiceti osmi lety jsem to riziko podstoupila, když jsem jednomu muži slíbila, že mu budu z celého srdce věřit. Jeho věrnost po celá ta léta, dokonce i v těch nejtěžších chvílích, způsobuje, že se cítím v bezpečí, a to mi dává pokoj. Nepochybuji o jeho záměrech. Věřím mu, protože ho znám. 

Totéž platí o Bohu. Naše důvěra v Boha--to místo hlubokého vnitřního pokoje--vychází ze spočinutí v tom, o čem věříme, že o Bohu platí. Čím víc Ho známe, Jeho lásku a neproměnný charakter, tím víc se na Něj budeme spoléhat. Dokonalý pokoj přichází, když soustředíme své myšlenky na Něj a věříme, že Jeho záměry s námi jsou vždycky dobré, protože On je dobrý. 

Strach a starosti bychom nikdy neměli přivolávat. Když to začne být těžké, rychle se dostaví samy a vtrhnou do nás. Ale pokoj se dostavuje, když odvážně pozveme Ježíše do svých bouří, náročných vztahů a drtivých okolností. Pokoj neznamená absenci těžkostí, ale spíš to je přítomnost spolehlivé Osoby, která nás vidí, záleží jí na nás a nikdy nás nezavrhne. Mluví k naším strachům, našim proč a co když. “Mlč! Buď zticha!” 

Když pokoj a bezpečí slábnou nebo mizí, nemohlo by to být třeba proto, že se naše důvěra obrátila jinam než k Ježíši Kristu, který je Pokoj? Obrací se na nás všechny s otázkou: “ Ještě nemáš víru? Ještě ses nenaučil mi věřit?”