Když víra selhává: 10 dnů hledání Boha ve stínu pochybnostíUkázka

Naříkání a bědování je pláč srdce otřeseného, syrového a z velké části neuzdraveného. Zírá do utrpení celé pohmožděné jeho rozeklanými okraji, klopýtá, pláče a volá po spravedlnosti. Naříkání se vzpírá mělkým, úhledně zabaleným a příliš zjednodušeným odpovědím. Požaduje naprostou autenticitu a nebojí se klást nezodpověditelné otázky. 

Naříkání je píseň pochybující duše.

Ale žijeme v době, kdy naříkání zapadlo do těžkých časů. Se zármutkem neumíme zacházet. Dáváme přednost popření. Ještě nikdy lidé neužívali tolik medikamentů jako dnes. Zobrazování utrpení nebo příběhy o něm nás rozhodí. Znecitlivujeme se zábavou a digitalizovaným rozptylováním. Opájíme se pohodlím. A pak, když utrpení otevře prudké otázky o Bohu a o životě, potlačíme je a schováme. Ale to jde jen do času. Jako řeka vylitá z břehů můžeme popírat nebo usilovat zkrotit blížící se povodeň nebo se naučit žít v hlubší vodě.

Z Bible kanou příběhy mužů a žen, kteří dělali přesně to. Viděli, co se kolem nich děje, pojmenovali nespravedlnost a volali k Bohu, aby se jasně vyjádřil. David vykřikl: "Jak dlouho ještě, Hospodine?" (Žalm 13,2). Jeremiáš přemožen útiskem, kterého byl svědkem, zapřísahal Boha, aby se do toho vložil. Job si zoufal. Jákob zápasil. Mojžíš vyzýval. Abraham pochyboval. Mnozí kladli otázky. A Ježíš plakal.

Naříkání není protiklad víry. Tak vypadá víra, když se blíží k zármutku a trápení. Čím vášnivěji věříme v Boží dobrotu, tím vášnivěji protestujeme, když Jeho dobrota je nejasná a nesrozumitelná.

Proto Ježíš u hrobu svého kamaráda plakal.

Je v pořádku vyjádřit svou osamělost. Je v pořádku vykřičet své stížnosti. Je v pořádku být naštvaný.

A je v pořádku nemít všechny odpovědi.

Bůh k nám stále spěchá, objímá nás a pláče tam s námi. A pak, skrze slzy, si všimneme, že ten plačící má na rukou jizvy, tělo má prokláté a obličej znetvořený.

Uvědomíme si, že i on trpěl.