Job 7:11-16
Job 7:11-16 Bible Kralická 1613 (BKR)
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své. Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil? Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má: Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne, Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život. Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
Job 7:11-16 Bible 21 (B21)
Proto už déle nemohu mlčet, v soužení ducha musím promluvit, své hořké duši musím ulevit. Jsem snad moře, jsem snad drak, abys nade mnou stavěl stráž? Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví, spánek ulehčí mému trápení.‘ Tehdy mě ale strašíš sny, tehdy mě děsíš skrze vidění, že bych se raději oběsil – radši bych zemřel, než takhle živořil! Mám toho dost. Nebudu přece žít navěky! Nech mě být. Jen pouhá pára jsou mé dny!
Job 7:11-16 Český studijní překlad (CSP)
Ani já nezadržím svá ústa, promluvím v tísni svého ducha, přemýšlet budu v hořkosti své duše. Cožpak jsem moře či drak, že nade mnou musíš ustanovit stráž? Kdybych řekl: Potěší mě má pohovka, má postel mě unese při mém stěžování, ty mě vyděsíš sny, viděními mě ohromíš. Tu si má duše zvolila zardoušení, ano, smrt, raději než mé kosti. Pohrdám tím, nebudu žít navěky; nech mě být, vždyť mé dny jsou marnost.