VýpravaUkázka

Ve vztahu k Bohu může být velmi intimní otázka: “Kdo jsi, Pane?” snadno doplněna či zaměněna za jinou: “Kdo jsem já, Pane?” Z biblického hlediska se může ta druhá, čistě lidská, otázka jevit jako nehorázná. Ne však z pohledu Boha. Ten ji ve své nekonečné milosti a trpělivosti opakovaně užívá k tomu, aby nás přivedl k té první a pro nás nejdůležitějsí otázce. Ve své dobrotě na to Bůh neváhá spotřebovat litry inkoustu a metry pergamenu. Znovu a znovu. A právě v tom spočívá naše naděje.

Jen se dobře podívejte na 33. kapitolu knihy Deuteronomium.

Naše přebohaté dědictví víry, ukryté ve Starém zákoně, je tak ohromné, že je nelze obsáhnout ani celoživotním studiem. Máme tu čest žít na konci vykupitelského díla Ježíše, Božího Beránka, které je zvěstováno na mnoha místech Starého zákona. Skrze Ježíše nemusíme být svázáni pravidly a požadavky starého Izraele, ale můžeme se radovat z nové slouvy.

Zatímco každý z 12 kmenů (dětí) Izraele měl jiný díl Božího požehnání, nám je Kristovou milostí dáno veškeré Boží požehnání nebeských darů (Efeským 1:3).

Protože neexistuje nikdo jako náš Bůh, není nikdo jako jeho lid. Zatímco starozákonní Izraelité se do Boží rodiny narodili, my se stáváme Božími dětmi z Jeho vůle, prostřednictvím Ducha Svatého (Jan 1:11-13; 3:3). Už žádné spory o prvorozenectví. Jen spása, stejná pro všechny. Díky Boží milosti.

Porovnejte si to s veršem Deuterinomia 33:29. “Jak jsi, Izraeli, Blažený! Kdo je ti podobný, lide, jejž Hospodin zachránil!...”

Pro nás věřící je Bůh zdrojem nekonečné síly. To je Bůh, jak ho známe. Jestliže se však na Něj přestaneme obracet, naše spojení s Ním, zbudované prostřednictvím kříže, začne slábnout a tím i naše síla.

Tak co, podařilo se nám takto dostat od druhé otázky Kdo jsem já? k té první?

Přečtěte si Genesis 3:1-13. Všimněte si odpovědi na otázku “Kdo ti řekl...?” Už víte, odkud se otázka začínající Kdo? vzala? Kdo jim řekl něco klamného, ​​co vedlo k hříchu? Na to se podíváme zítra.