Prožívat přátelství s BohemUkázka

Pustina duše

Od nynějška až do odchodu do nebe bude tvrdá realita života zpochybňovat tvoje důvody, proč věřit v Boha. Někdy selžeš ty a někdy tě zklamou druzí. Plány nevyjdou. Dveře se zavřou, aniž by dávaly naději, že se opět otevřou. Okolnosti se nepohnou ve tvůj prospěch a někteří lidé se možná nikdy nezmění. Můžeš být v období čekání, nebo možná ve zdrcujícím období. Pokud to bude trvat dlouho, můžeš čelit rozčarování a tvá víra vyhoření.

To je pustina duše.

Sinajská divočina, kterou Izraelité při Exodu procházeli, to nebyla procházka malebnou krajinou plnou zeleně, nádherných výhledů a západů slunce, které bys mohl dát na Instagram. Byla to hrozná pustina s nízkou šancí na přežití. Byl to nehostinný kraj s úmorným vedrem a neplodnou půdou. Bylo těžké tam živit svůj sen, a ještě těžší najít smysl života.

Pustina duše není jiná. Putuješ v ní terénem sklíčenosti. Jestli jsi takovýmto poutníkem, málokdo, pokud vůbec někdo, plně pochopí tvoji cestu. Seznámíš se spíše s bolestí než s posunem dál, se zmatkem než s vizí.

Někteří říkají, že bolest tě posílí, ale ten, komu při bloudění vyprchává veškerá síla ví, že je to nesmysl. Možná běžně sršíš sebejistotou, ale v pustině tě může zaskočit znepokojivá nejistota. A co je ještě horší, nebudeš vědět, kdy to skončí.

Milovaný poutníku, co když konečným účelem pustiny není udělat tě lepším nebo se někam dostat? Ačkoli posvěcení může být skutečně vedlejším produktem putování pouští, bolest na cestě není pouze krutým prostředkem k tomuto cíli. Účelem pustiny je spíše poznání Boží přítomnosti – a důvěrné, autentické a vášnivé přátelství s Ním je odměnou.

Kniha Exodus říká: „Hospodin mluvíval s Mojžíšem tváří v tvář, jako mluví člověk se svým přítelem.“ (33:11). Co by pro tebe znamenalo cítit, že Bůh je tvůj přítel?