Podle Božího srdceUkázka

HŘÍCH A POKÁNÍ

Když jsem se učil řídit, maminka mne poprosila, abych než zmizím, jí vycouval s autem z garáže. Vzal jsem její klíčky a začal jsem couvat, ale v tom procesu jsem nabořil její přední nárazník do zdi. Myslel jsem si, že bude zuřit, a tak jsem hned začal přemýšlet, jak to zamaskovat. Naštěstí jsem se zhluboka nadechl a místo toho se rozhodl jít a prostě jí říct pravdu. A zase naštěstí, okamžitě mi odpustila! Pořád jsem se ještě musel postarat o opravu, ale všechen můj strach a úzkost odplavilo, když jsem se rozhodl přiznat, co jsem vyvedl.

Zde je neodvratná pravda: všichni jsme hříšníci. Všichni jsme se někdy dopustili něčeho, co jsme udělat neměli. A podobně, každý z nás někdy zažil chvíli rozhodnutí, která se dostavuje poté, co zhřešíme. Sami sebe se ptáme plni strachu: "Měl bych jasně přijít s tím, co jsem vyvedl, nebo bych se měl pokusit nějak to zamaskovat?" Kdesi v hloubi duše všichni doufáme, že náš hřích může zůstat ukrytý, ale to se nikdy nestane.

V 2 Samuelově 11-12 se tohle David naučil dost tvrdě. Jeho cyklus hříchů začíná tím, že se spolu s armádou nevypravil do bitvy. Místo toho zůstává v Jeruzalémě a dopustí se cizoložství s Batšebou, manželkou loajálního vojína Uriáše. Když zjistí, že Batšeba je těhotná, dělá všechno možné, aby to zakryl, takže nakonec nechává Uriáše zabít v bitevním poli. David si pravděpodobně myslel, že svůj hřích úspěšně zamaskoval, ale před Bohem nic není skryté. Bůh posílá Nátana konfrontovat Davida s tím, co se stalo, a David to nakonec vyznává. Přestože musí nést následky svých činů, uvědomuje si Boží působení a rozhoduje se chválit Boha a uctívat ho.

Je snadné podívat se na Davidův hřích a pomyslet si: "Přinejmenším jsem se nedopustil ničeho tak strašného." Ale víme, že každý hřích je ničivý, bez ohledu na to, jestli je malý nebo velký. Přejeme si, aby náš hřích zůstal skrytý, ale nic z toho, co děláme, říkáme nebo dokonce myslíme, není skryté před Bohem. Ano, navzdory skutečnosti, že ví o všem, co jsme kdy podělali, Bůh stále touží na nás vylít své odpuštění. Když zhřešíme, máme dvě možnosti: zakrývat to a nechávat svou hanbu a vinu pronásledovat nás do chvíle, než to praskne a vyjde na světlo, nebo to vyznat Bohu, který ví o všem, co jsme udělali, a už nám vlastně odpustil. Zajímalo by mne, kolik radosti a svobody bychom všichni každý den prožívali, kdybychom se jednoduše rozhodli chodit ve světle.

ZEPTEJ SE SÁM SEBE: Co schováváš a tíží tě to? Jak mnohem svobodnější by ses cítil, kdybys to někomu řekl? Vyznal jsi to v modlitbě Bohu? Komu to ve svém životě můžeš vyznat a jít s ním dál ve světle?