Bitevní pole v naší mysliUkázka

Nejprve utrpení

A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu Ježíši, vás, když nakrátko snesete utrpení, sám zdokonalí, utvrdí, posílí, postaví na pevný základ. - 1. Petrova 5,10

„Proč musíme snášet utrpení?! Proč se nám děje tolik špatných věcí, když nás Bůh tak miluje?“ Tyto otázky slýchám velmi často. Již tisíce let se jimi zabývají lidé, kteří byli chytřejší než já, a stále na ně neumíme odpovědět. Sama se ani nepokouším odpověď najít. Přesto jsem si však všimla jedné věci. Kdyby Bůh žehnal pouze lidem, kteří se stali křesťany, kdyby je osvobodil od všeho utrpení a těžkostí a kdyby odňal všechny jejich problémy, nebylo to, jako by je podplácel, aby uvěřili?

Bůh takto nejedná. On touží, abychom se k Němu obrátili proto, že Ho milujeme a víme, jak moc Ho potřebujeme. Proto, že si uvědomujeme, že jedině On může naplnit naše hluboké potřeby.

Skutečnost je taková, že od okamžiku našeho narození až do chvíle, kdy odejdeme k Ježíši, budeme zažívat chvíle utrpení. Někteří to mají těžší než jiní, ale utrpení zůstává utrpením.

Také si myslím, že pro druhé je důležitým svědectvím, když vidí, jak se ve svých těžkostech obracíme k Bohu a On nám pomáhá vítězit. Nejde jen o to, aby také zatoužili po Kristu. Ukazuje jim to Boží přítomnost v našem životě, aby si mohli uvědomit, o co přicházejí.

Ano, utrpení přicházejí. Nedávno mě napadlo několik myšlenek. Utrpení nás vede k díkůvzdání. Když máme chaotický život a nevíme jak dál, obracíme se k Pánu a voláme o pomoc. On naše modlitby vyslýchá a osvobozuje nás. Mluví k nám a poskytuje nám útěchu. Výsledkem je, že začínáme být vděční.

V mezičase mezi utrpením a díkůvzdáním nastane okamžik, kdy ďábel intenzivně zaútočí na naše myšlenky. Možná se nás bude snažit přesvědčit, abychom začali přemýšlet: Kdyby mě Bůh skutečně miloval, nemusel bych procházet takovými těžkostmi. Jemným způsobem nám začne vnucovat myšlenku, že sloužit Bohu je zbytečné. Pravdou je, že jako věřící budeme někdy narážet na potíže, stejně jako se to děje nevěřícím. Pokud věříme, dočkáme se ale vítězství. Věříme-li v Ježíše Krista, můžeme i uprostřed bouře pociťovat pokoj. Navzdory těžkostem se můžeme radovat ze života, protože věříme, že Bůh jedná k našemu dobru a přináší vysvobození.

Dalším útokem, který ďábel často používá, jsou myšlenky: Situace se nikdy nezlepší. Tvoje služba Bohu byla k ničemu. Vidíš, co se stalo, když jsi opravdu potřeboval pomoc a důvěřoval jsi Bohu. Vůbec se o tebe nezajímá. Kdyby o tebe měl zájem, dopustil by snad takové utrpení?

V takových chvílích musíme zůstat pevně stát. Odvahu můžeme najít v příběhu o Jóbovi. Jen málo lidí vytrpělo tolik, co on. Ztratil děti, majetek a dokonce zdraví. Ostatní jej obviňovali z pokrytectví a podvodu. Vzhledem k tomu, že víme, jak satan jedná, můžeme si všimnout, že takzvaní přátelé byli v tomto případě vlastně nástrojem nepřítele. Jsem si jistá, že si vůbec neuvědomovali, že si je satan používá, aby Jóba zbavili odvahy. Nicméně to, že si toho nebyli vědomi, ještě neznamená, že to tak nebylo.

Jób byl ale zbožným člověkem, a proto se rozhodl, že je nebude poslouchat. Řekl: „Jestli mě skolí, budu v něho skládat naději…“ (Jób 13,15) Odmítl přijmout satanův útok na svou mysl a zpochybnit Boží charakter. Nerozuměl tomu, co Bůh udělal. Nikde není napsáno, že by to byl kdykoliv pochopil. V jedné věci si byl však jistý: Bůh je s ním. O Jeho lásce a přítomnosti nikdy nepochyboval.

To je postoj, který potřebujeme. Ta tichá jistota Boží lásky: „Jestli mě skolí, budu v něho skládat naději…“ Nemusíme všemu rozumět a umět si vše vyložit. Kdosi to vyjádřil slovy: „Poslušnost je předpokladem, porozumění je doplňkovým faktorem.“

A nakonec, pokud trpíme, můžeme si mocným způsobem uvědomit, že jdeme po stejné cestě, jako někteří velcí hrdinové víry. I v době, kdy Petr psal svůj dopis, lidé trpěli. Pronásledovali je Římané. Nás mohou pronásledovat lidé, kteří nám nerozumějí. Můžeme mít potíže s členy rodiny, kteří se obrátili proti nám. Bez ohledu na to ale naše utrpení může skončit díkůvzdáním. Mělo by to tak být.

„Můj Pane a můj Bože, odpusť mi, že jsem toužil jen po snadném životě. Přiznávám, že nechci trpět a nelíbí se mi, když procházím těžkostmi. Přesto Tě prosím, abys mi pomohl mít dobrý postoj a důvěřovat Ti, že vše obrátíš k dobru. Ve jménu Ježíše Tě o to prosím. Amen.“