Bůh mne i přesto hluboce miluje

Ve víru nového života s Otcem se ti může někdy zdát, že jsi se posunul spíše o krok zpět, než-li kupředu. Bůh ti nabízí něco, co chceš a co potřebuješ—hřejivý domov. Ovšem něco uvnitř tebe chce vzdorovat. Být vítaný v domě svého nebeského Otce a být přijat do jeho rodiny—a to bez jakýchkoliv požadavků—se může někomu, kdo byl pryč tak dlouho a zašel tak daleko, zdát zcela absurdní.

Tuto fázi cesty nazýváme procitnutí k lásce. Zde si začínáme uvědomovat, že toho nejme hodni. Ale Boží přijetí je až příliš neuvěřitelné. Co Bůh říká a dělá je naprostý opak toho, co si myslíme, že si zasloužíme. Nakonec dospějeme ke zjištění: “Bůh mne i přesto hluboce miluje."

V naší mysli zažíváme něco jako duchovní spor, který je doprovázen naším navrácením. Naše přesvědčení o nás samotných je nějaké, ale Bůh to vidí jinak. Svou minulost vnímáme jako plnou selhání a studu. On na nás přitom shlíží s láskou a soucitem. Toto procitnutí je velkým zlomem. Nejdříve si myslíme, že nikdo z nás není hoden dostat druhou šanci, aby mu bylo odpuštěno, a že si jistě nezasloužíme být bezpodmínečně milováni. Ale my jsme! Ty jsi! Nezasloužíš si to, ale Bůh ti toto přesto nabízí.

Pokud jsi jako většina ostatních, víš, co je to stud. Stud nás nabádá: "Nezáleží na tobě" a "Nejsi milován." Stud křičí: "Žádné jiné šance nedostaneš!" Hanba vede k odsuzování sebe samého a ve chvíli, kdy poprvé narazíme na milosrdenství, zjistíme, že jen opakujeme: "To si nezasloužím."

Nedovol svým chybám a selháním, které jsi učinil v minulosti omezovat tě. To je hlas studu. Nejsi tím, co jsi učinil nebo neučinil. Nejsi tím, co ti bylo učiněno. Jsi tím, kým Bůh říká, že jsi. Jeho dítě.

Cítíš, jak tě začíná ovládat duchovní zmatek? Pokud ano, jak bys to popsal?