Nový Rok, nová milosrdenstvíUkázka

Potřebuješ to každý den. Ty a já bez toho jednoduše nemůžeme žít. Co je to? Neustálá přítomnost Ducha Svatého.

Už nevím kde jsem to byl, když mi ta vzpomínka vytanula v mysli. Nejsem si jistý, proč jsem zmeškal diskusi. Nedovedu si vysvětlit, proč jsem měl tak nešťastnou mezeru v mém chápání evangelia. Nedokážu ti říct, proč se tato věc ztratila z mého teologického zřetele, ale bylo to tu a ve skutečnosti právě tato mezera způsobila v mém křesťanském životě tu ubohost.

Byla to moje žitá teologie života Božího dítěte: Věděl jsem, že z milosti získávám Boží odpuštění a věděl jsem, že jsem omilostněný k úplnému vstupu do věčnosti, ale myslel jsem si, že od té doby je to už jenom moje práce k vykonání. Byla to moje zodpovědnost objevit hřích k jeho odvržení z mého života a mnohem lepšímu, bibličtějšímu bytí. Zkoušel jsem, to to mi věř. Zkoušel jsem to a zjistil jsem, že to nefunguje. Znovu a znovu mě to mátlo. Vypadalo to, že selhávám častěji, než se mi daří uspět. Byl jsem víc a víc zklamaný a odrazený. Cítil jsem se, že jsem se pustil do hry, kterou nemám šanci vyhrát, se soupeřem, který si udržuje dokonalé skóre. Vzpomínám si na ten okamžik na škole, kdy jsem si to všechno uvědomil. Bylo šest hodin ráno a já si dělal ranní pobožnost, o kterou jsem přitom vážně nestál, když jsem konečně položil hlavu na stůl a plakal: “já nedokážu to, co po mně chceš!” Potom jsem si přečetl další kapitolu z Bible ze svého denního čtení a z Boží milosti to byla osmá kapitola epištoly Římanům.

Znovu a znovu jsem si četl tu kapitolu, včetně těchto slov: “ Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít.” (v. 13). Bylo to jako by mi v hlavě vybuchl ohňostroj. Bůh znal mojí potřebu hříšníka tak skvěle, že pro něj nebylo dost jen mi odpustit. Musel přijít a žít ve mně, jinak bych nebyl tím, k čemu jsem byl obnoven, abych byl, nebo nedělal to, co jsem byl znovuzrozen.

Potřebuji přítomnost a sílu Ducha Svatého ve mně přebývajícího, protože hřích mě unáší od touhy mého srdce, oslepuje moje oči a ochromuje mi nohy. Můj problém není jen vina za hřích; je to také neschopnost z hříchu. Tak Bůh omilostňuje Svoje děti usvědčením, dáváním výhledu, přináší touhu a posiluje přítomností Ducha. Nelze to říci lépe než Pavlovým závěrem jeho výkladu o daru Ducha: “On dává život našim smrtelným tělům” (Řím 8,11, parafrázováno).