Jsi můj diamant s Lisou BevereUkázka

Církev byla vždy pohotová v odsuzování nevěřících za jejich hříchy a chování, ale nemělo by být pro nás překvapením, že lidé, kteří Boha neznají se tak i chovají. Obavy bychom měli mít v prvé řadě z toho jestli my žijeme svatě a v proměněném životě. Až na naší vlastní cestě v následování Pána, Ho můžeme požádat o moudrost, jak ukázat světu Jeho dobrotu tak, aby i svět našel v Něm svou vlastní proměnu. 

Jako děti Boží jsme byli obnoveni v Kristu, abychom byli pevní jako diamant a přesto jemní jako květ. 

Žijeme ve světě, který naplňuje to, co Pavel napsal v Římanům 1. Mnoho z nás opustilo Boží poznání a přítomnost a už nejsou schopni poznat základy Jeho plánu pro lidstvo.

Ale zeptej se sám sebe, změnilo naše naříkání nad zlem dnešního pokolení vůbec něco? Bohužel, jsme více známí tím, proti čemu se stavíme, než tím pročež. Svatost a proměna, kterou hledáme v naší kultuře, nepřijde skrze posuzování a odsuzování, nýbrž až když uznáme naše vlastní problémy a poté vypustíme Boží dobrotu, milost a naději k těm, kteří je potřebují. 

Boží dobrota je vždy pozvánkou, vrátit se k pravdě, než schvalováním hříchu. To je důvod, proč potřebujeme moudrost. Čas od času říkáme, že hřích není hřích, protože nechceme, aby se lidé cítili trapně. Nicméně musíme být ochotní nazývat hřích hříchem, ale takovým způsobem, který vydává spíše naději než odsouzení.

Svatost v naší kultuře začíná tím, že se cele oddáme Bohu. Jsou tu generace, které zoufale touží po proměně a čekají, až ji na nás uvidí.

Bůh říká, že uzdraví zemi, když lidé budou pokorní a modlit se, i když vše není přesně podle jejich plánu. Co to pro tebe znamená?