Izaiáš 10:13-34

protože si řekl: Vykonal jsem to svou mocnou rukou a svou moudrostí, protože jsem rozumný. Odstranil jsem hranice národů a vyplenil jsem jejich poklady, jako silák jsem strhl jejich vládce. Má ruka nalezla majetek národů jako hnízdo a jako se sbírají opuštěná vejce, tak jsem já sebral celou tuto zemi. Nebyl, kdo by máchnul křídlem nebo otevřel zobák či zapištěl. Což se sekera vychloubá nad toho, kdo s ní seká? Cožpak se pila vytahuje nad toho, kdo jí řeže? Jako kdyby metla mávala tím, kdo ji zvedá, jako kdyby se hůl vyzdvihovala, že není dřevěná. Proto Panovník, Hospodin zástupů, pošle úbytě na jeho vykrmené a pod jeho slávou zažehne plamen jako plamen ohně. Světlo Izraele se stane ohněm a jeho Svatý plamenem. V jednom dni zapálí a stráví jeho bodláčí i jeho trní a dočista zničí slávu jeho lesa a ovocného sadu. Bude to, jako když potácejícímu se ubývá sil. Zbylých stromů jeho lesa bude jen tolik, že je sepíše i chlapec. I stane se v onen den, že ostatek Izraele -- ti z domu Jákobova, kteří vyváznou -- už dále nebude spoléhat na toho, kdo ho bije, ale opravdu bude spoléhat na Hospodina, Svatého Izraele. Ostatek se navrátí, ostatek Jákoba, k mocnému Bohu. Vždyť i kdyby bylo tvého lidu, Izraeli, jako písku v moři, jen ostatek z nich se navrátí. Je rozhodnuto o záhubě, která s sebou přivalí spravedlnost. Ano, konec, o němž je rozhodnuto, učiní Panovník, Hospodin zástupů, v celé této zemi. Proto praví Panovník, Hospodin zástupů, toto: Můj lide, který bydlíš na Sijónu, neboj se Asýrie, která tě bije metlou a zvedá na tebe hůl tak jako Egypt. Protože ještě velmi krátce a mé rozhořčení pomine a můj hněv bude k jejich zničení. Hospodin zástupů bude proti němu podněcovat bič, jako při porážce Midjánu u skály Oréb, a jeho hůl bude nad mořem a pozdvihne ji tak jako v Egyptě. I stane se v onen den, že bude odstraněno jeho břemeno ze tvých ramen a jeho jho ze tvé šíje. Jho se bude lámat pro tučnost. Přišel k Ajátu, prošel Migrónem, v Mikmásu uloží svou zbroj. Prošli průsmykem: Nocleh budeme mít v Gebě. Ráma se třásla, Saulova Gibea utekla. Rozezni svůj hlas, dcero Galímu, pozorně naslouchej, Lajšo, ubohý Anatóte! Madména se rozprchla, obyvatelé gebímští hledají bezpečí. Ještě ten den se zastaví v Nóbu. Rukou pohrozí hoře dcery sijónské, návrší Jeruzaléma. Hle, Panovník, Hospodin zástupů, s děsivou mocí klestí ratolesti: Ty vysoko vzrostlé jsou pokáceny, i ty nejvyšší budou sníženy. Proklestí houštinu toho lesa sekerou a Libanon se vznešeným stromovím padne.