Jób 30:20-31

Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne. Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ. Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud. Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý. Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali. Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným. Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota. Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení. Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím. Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů. Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti. A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.

Bezplatné plány čtení Bible a zamyšlení související s Jób 30:20-31