Matouš 22:15-46

Tehdy farizeové odešli a radili se, jak by ho chytili za slovo. Pak za ním poslali své učedníky s herodiány. „Mistře,“ řekli, „víme, že jsi pravdomluvný, pravdivě učíš Boží cestě a na nikoho nedbáš, neboť se neohlížíš na to, kdo je kdo. Proto nám řekni, co si myslíš: Je správné dávat císaři daň, nebo ne?“ Ježíš znal jejich podlost, a tak jim řekl: „Proč mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně.“ Přinesli mu tedy denár. „Čí je ten obraz a nápis?“ zeptal se jich. „Císařův,“ odpověděli. „Dejte tedy císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží,“ řekl jim. V úžasu nad tím, co slyšeli, ho nechali být a odešli. Tentýž den k němu přišli saduceové (kteří tvrdí, že není žádné vzkříšení) a zeptali se ho: „Mistře, Mojžíš řekl, že když ženatý muž zemře bezdětný, má si jeho ženu vzít jeho bratr, aby svému bratru zplodil potomka. U nás bylo sedm bratrů. První se oženil, ale zemřel bez potomků, a tak zanechal svou ženu svému bratru. Totéž se stalo i s druhým a třetím bratrem až po sedmého. Nakonec pak zemřela i ta žena. Kdo z těch sedmi ji tedy bude mít za manželku, až přijde vzkříšení? Měli ji přece všichni!“ Ježíš jim řekl: „Mýlíte se, protože neznáte Písma ani Boží moc. Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako andělé v nebi. Ale pokud jde o vzkříšení z mrtvých – copak jste nečetli, jak vám Bůh řekl: ‚Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův‘? On není Bohem mrtvých, ale živých!“ A když to zástupy uslyšely, žasly nad jeho učením. Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, sešli se tam. Jeden z nich, znalec Zákona, se pak zeptal, aby ho vyzkoušel: „Mistře, které je největší přikázání v Zákoně?“ Ježíš mu řekl: „‚Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je první a největší přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ V těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ A když už se farizeové sešli, Ježíš se jich zeptal: „Co si myslíte o Mesiáši? Čí je to syn?“ „Davidův,“ odpověděli. Na to jim řekl: „Jak ho tedy David může v Duchu nazývat Pánem? Říká přece: ‚Hospodin řekl mému Pánu: Seď po mé pravici, než ti tvé nepřátele k nohám položím.‘ Když ho tedy David nazývá Pánem, jak to může být jeho syn?“ A nikdo mu nedokázal odpovědět ani slovo. Od toho dne se ho už nikdo neodvážil na nic zeptat.