Pro předního zpěváka, na strunné nástroje.
Poučný žalm Davidův.
Naslouchej, Bože, mé modlitbě,
před mojí prosbou se neskrývej,
popřej mi sluchu a odpověz!
Zmítám se v nářku a sténání,
před křikem nepřítele,
před hrozbou ničemy.
Svojí hanebností mě chtějí zavalit,
chovají ke mně krutou nenávist!
Srdce se ve mně chvěje bolestí,
obavy ze smrti mě oblehly.
Hrůza a děs mě svírají
a přemožen jsem úzkostí.
Přál bych si mít křídla holubí –
odlétl bych a našel klid!
Uchýlil bych se někam do dáli,
v pustině bych se usadil. séla
Pospíšil bych si do bezpečí
před touto smrští a vichřicí.
Pohlť je, Pane, jazyk jim spleť,
ve městě vládne krutost a rozbroje!
Ve dne i v noci krouží po jeho zdech,
špatnost a trápení bydlí v něm.
Střed města patří záhubě,
ulice neopouští křivda a lest!
Kdyby protivník mě urážel,
to bych snes,
kdyby mě napadl nepřítel,
skryl bych se.
Ale ty – člověk blízký mně,
můj přítel a můj spřízněnec!
Radili jsme se spolu důvěrně,
do Božího domu chodili v zástupech!
Kéž by je smrt náhle přepadla,
aby se zaživa zřítili do pekla –
domy i srdce mají plné zla!
Já ale k Bohu zavolám,
Hospodin bude má záchrana.
Večer i ráno, také v poledne
úpím a sténám – vyslyš mě!
Bůh mě vykoupí z tohoto boje,
pokoj mé duši dopřeje,
i když jich tolik je proti mně!
Bůh mě vyslyší a pokoří je,
ten, který od věků kraluje! séla
Bůh, jenž se nikdy nemění,
pokoří ty, kdo se ho nebojí!
Na svoje druhy můj přítel zaútočil,
svoji úmluvu porušil.
V ústech měl slova nad máslo lahodnější,
v srdci však válku nosil si.
Jak jemný olej hladily jeho řeči,
vskutku však byly dýkami!
Své břímě uval na Hospodina,
on se o tebe postará;
on přece nikdy nenechá
poctivé padnout do bláta.