Job 7

Jóbovu utrpení není konce

1Což není na smrtelného člověka na zemi vložena povinnost služby#n.: +vojenské; 14,14; Iz 40,2 a nejsou jeho dny jako dny najatého dělníka? 2Jako otrok baží po stínu#[Dle paralelismu asi míněno: večerním stínu, tedy konci pracovní doby.]; v. 4; Kaz 2,23 a jako najatý dělník čeká na svou mzdu,#h.: výsledek díla; Jr 22,13 3tak jsem pro sebe dostal do dědictví#LXX: Tak jsem i já přestál; [Díky záměně písmen (waw a nún).] měsíce nicoty#n.: klamu a noci trápení#n.: námahy; 5,7; ::Nu 23,21 mi přidělili. 4Kdybych ulehl, řeknu: Kdy vstanu a kdy#n.: když se nachýlí#h.: odměří večer? Tak se nasytím svým neklidem#HL; n.: převalováním až do rozednění. 5Mé tělo obléklo larvy a chumáče#HL; sg.; n.: strupy prachu, kůže mi popraskala a zhnisala.#n.: byla rozleptána 6Mé dny#[Metonymie vyjadřuje celý život (násl. vv. zdůrazňují jeho krátkost) a to, co v něm bylo vykonáno] byly rychlejší než tkalcovský člunek a pominuly v beznaději.#14,7; 17,15; 19,10; n.: nedostatku / nicotě / ztrátě naděje 7Pamatuj, že můj život je jen vítr; mé oko neuvidí znovu#h.: se nevrátí zpět, aby vidělo blaho. 8Nebude mě sledovat oko toho, který mě vidí; tvé oči budou po#h.: ve / do mně pátrat, ale já už tu nebudu. 9Pominul oblak a zmizel; tak ani ten, kdo sestupuje do podsvětí, už nevyjde. 10Nenavrátí se už domů, jeho domov#h.: místo; srv. Př 27,8 už jej nezpozoruje. 11Ani já nezadržím svá ústa, promluvím v tísni svého ducha,#n.: ve svém stísněném duchu přemýšlet#koh.; n.: lkát; Ž 77,4 budu v hořkosti své duše.#3,20; 10,1; 1S 1,11; 22,2; n.: ve své zatrpklé duši 12Cožpak jsem moře či drak, že nade mnou musíš ustanovit stráž? 13Kdybych řekl: Potěší mě má pohovka, má postel mě unese při mém stěžování, 14ty mě vyděsíš sny, viděními mě ohromíš. 15Tu si má duše zvolila zardoušení, ano, smrt, raději než mé kosti.#LXX: Vzdálíš od mého ducha mou duši, od smrti pak mé kosti; [Kosti zde asi představuji celé tělo (srv. 20,11; 30,30; 33,18; Ž 6,3p; Př 16,24; Pl 4,7) – velmi bolavé, tedy n : strašnou bolest na celém těle.] 16Pohrdám tím,#tj. “Mám toho po krk” nebudu žít navěky; nech mě být,#h.: přestaň se mnou vždyť mé dny jsou marnost. 17Co je smrtelný člověk, že si ho#n.: vyvýšíš / dáš vzrůst ceníš a že si ho všímáš?#h.: k němu přiložíš své srdce; Ž 8,4; He 2,6 18Navštěvuješ ho každé ráno,#h.: k ránům neustále#h.: k chvílím jej budeš zkoušet. 19Jak dlouho#h.: podle čeho ode mne neodvrátíš pohled, nenecháš mě aspoň spolknout#h.: neopustíš mě, dokud nespolknu; tj. aspoň na chvilku; 9,18; 10,20; 14,6 slinu? 20Pokud bych zhřešil, co tím provedu tobě, strážci člověka? Proč jsi mě pro sebe určil za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě?#TqS; [Dle masoretů zde bylo pův.: tobě (‘aleká) – viz LXX, což se ovšem dotýkalo Božího charakteru, takže byl text masorety změněn na: sobě.] 21A co že neodpustíš#h.: nepozvedneš mé přestoupení a neodejmeš mou zvrácenost? Vždyť nyní ulehnu do prachu;#LXX: Nyní pak do země odejdu. budeš mě usilovně hledat, ale já už tu nebudu.

Currently Selected:

Job 7: CSP

Highlight

Copy