Joel 2:1-11

Ať na Sionu troubí polnice, na mé svaté hoře poplach vyhlaste! Všichni obyvatelé země ať se třesou, neboť přichází Hospodinův den! Ano, blíží se temný a chmurný den, den zahalený soumrakem! Jako se úsvit rozlévá po horách, blíží se veliká a mocná armáda, jaká odpradávna nikdy nebyla a navěky už nebude žádná podobná: Před nimi sžírající oheň, za nimi plamen plápolá. Před nimi zem jak zahrada Eden, za nimi zpustošená pustina – uniknout není kam! Napohled se podobají koním, řítí se vpřed jak oři váleční. Rachotí jako jízda s vozy, skáčou přes horské vrcholy. Hučí, jako když slámu hltají plameny, jako mocné vojsko seřazené do bitvy. Před nimi se chvějí národy, ve tváři blednou zděšením. Řítí se vpřed jako vojáci, jako hrdinové útočí na hradby; směru se drží každý z nich, ze své dráhy se neodchýlí. Jeden do druhého nevráží, každý sleduje svůj cíl, a i když na obranu narazí, neřídne jejich šik. Na město se vrhají, řítí se na hradby, šplhají na domy, vnikají okny jako zloději. Před nimi země třese se i samo nebe se musí chvět; slunce a měsíc zatmí se a zmizí záře hvězd. Hospodin sám pak burácí v čele své armády; jeho tábor je obrovský, řipraven plnit jeho rozkazy.