Lukáš 17:1-10
Lukáš 17:1-10 Slovo na cestu (SNC)
Ježíš řekl svým učedníkům: „Vždycky se setkáte s někým, kdo svádí ke zlému, ale běda tomu, kdo to dělá. Pro takového by bylo lépe, kdyby mu uvázali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře, než aby svedl ke zlému jednoho z těch nejposlednějších. Buďte na to opatrní! Jestliže se proti tobě někdo proviní, domluv mu, a když toho bude litovat, odpusť mu. A i kdyby tě prosil o odpuštění sedmkrát za den a upřímně litoval svých činů, vždy mu znovu odpusť.“ Učedníci prosili Ježíše: „Dej nám mocnou víru!“ On odpověděl: „Kdybyste měli víru aspoň jako zrnko hořčice a řekli tomuto stromu: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře,‘ stalo by se to. A ještě něco: Když se nějaký otrok vrátí po celodenní práci na poli, není zbaven domácích povinností. Nebo jste snad slyšeli, že by si sedl ke stolu a že by ho pán obsluhoval a děkoval mu za vyplněný úkol? Podobně je to i s vámi. Když uděláte všechno, co vám Bůh ukládá, řekněte: ‚Jsme jen služebníci, vykonali jsme pouze svou povinnost.‘ “
Lukáš 17:1-10 Bible Kralická 1613 (BKR)
Tedy řekl učedlníkům: Není možné, aby nepřišla pohoršení, ale běda tomu, skrze kohož přicházejí. Lépe by mu bylo, aby žernov osličí vložen byl na hrdlo jeho, a uvržen byl do moře, nežli by pohoršil jednoho z těchto maličkých. Šetřte se. Zhřešil-li by pak proti tobě bratr tvůj, potresci ho, a bude-liť toho želeti, odpusť mu. A byť pak sedmkrát za den zhřešil proti tobě, a sedmkrát za den obrátil se k tobě, řka: Žel mi toho, odpusť mu. I řekli apoštolé Pánu: Přispoř nám víry. I dí Pán: Kdybyste měli víru jako zrno horčičné, řekli byste této moruši: Vykořeň se a přesaď se do moře, a uposlechla by vás. Nebo kdo jest z vás, maje služebníka, ješto oře aneb pase dobytek, aby jemu, když by se s pole navrátil, hned řekl: Pojď a seď za stůl? Ale zdali raději nedí jemu: Připrav, ať povečeřím, a opáše se, služ mi, až se najím a napím, a potom i ty jez a pij? Zdali děkuje služebníku tomu, že učinil to, což mu rozkázal? Nezdá mi se. Tak i vy, když učiníte všecko, což vám přikázáno, rcete: Služebníci neužiteční jsme. Což jsme povinni byli učiniti, učinili jsme.
Lukáš 17:1-10 Bible 21 (B21)
Ježíš řekl svým učedníkům: „Není možné, aby nepřišla pokušení, ale běda tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili mlýnský kámen a hodili ho do moře, než aby svedl jednoho z těchto maličkých. Mějte se na pozoru! Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. Kdyby proti tobě zhřešil sedmkrát za den a sedmkrát by se k tobě obrátil se slovy: ‚Je mi to líto,‘ musíš mu odpustit.“ Apoštolové Pánu řekli: „Dej nám víc víry.“ „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko,“ odpověděl Pán, „řekli byste této moruši: ‚Vykořeň se a přesaď se do moře!‘ a poslechla by vás. Kdo z vás by svému služebníkovi hned po jeho návratu z orby nebo pastvy řekl: ‚Pojď ke stolu‘? Neřekne mu spíše: ‚Připrav mi večeři, vezmi si zástěru a obsluhuj mě; až se najím a napiji, můžeš jíst a pít i ty‘? Děkuje snad tomu služebníku, že udělal, co mu bylo nařízeno? Tak i vy, když uděláte všechno, co je vám nařízeno, říkejte: ‚Nezasloužíme chválu. Jen jsme jako služebníci splnili svou povinnost.‘“
Lukáš 17:1-10 Český studijní překlad (CSP)
Ježíš řekl svým učedníkům: “Není možné, aby nepřišla pohoršení, běda však tomu, skrze koho přicházejí. Pro toho by bylo lépe, kdyby mu přivázali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby pohoršil jednoho z těchto maličkých. Mějte se na pozoru. Zhřešíli tvůj bratr, pokárej ho, a uználi svou vinu, odpusť mu. A zhřešíli proti tobě sedmkrát za den a sedmkrát se k tobě obrátí se slovy: "Uznávám svou vinu, odpusť mi", odpustíš mu.” Apoštolové řekli Pánu: “Přidej nám víry!” Pán řekl: “Kdybyste měli víru jako zrno hořčice, řekli byste této moruši: "Vykořeň se a přesaď se do moře", a poslechla by vás.” “Kdo z vás, kdo má otroka, který oře nebo pase stádo, mu řekne, když se vrátí z pole: "Pojď hned a ulehni ke stolu"? Neřekne mu spíše: "Připrav něco k jídlu, opaš se a obsluhuj mne, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty"? Děkuje snad tomu otroku, že udělal, co [mu] bylo přikázáno? [Nemyslím.] Tak i vy, když uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: "Jsme nehodní otroci; udělali jsme, co jsme byli povinni udělat."”