Jan 11:1-44
Jan 11:1-44 Slovo na cestu (SNC)
Ježíšův přítel Lazar těžce onemocněl. Žil se svými sestrami Marií a Martou ve vesnici Betanii. (Marie byla ta žena, která pomazala vzácnou mastí Ježíšovy nohy, jak se ještě dovíme.) Bály se o bratrův život, a tak poslaly Ježíšovi vzkaz: „Pane, tvůj milovaný přítel je vážně nemocný.“ Když se to Ježíš dověděl, řekl: „Nebojte se, Bůh nechce Lazarovu smrt, chce jen oslavit svého Syna.“ Měl velmi rád obě sestry i Lazara, ale přesto se ještě dva dny zdržel na místě, kde ho zastihla zpráva o Lazarově nemoci. Teprve pak řekl svým učedníkům: „Pojďme tedy do Betanie!“ Ale ti namítali: „Mistře, ty chceš do Judska? Vždyť tě tam chtěli nedávno zabít, a ty se tam chceš vrátit?“ „Proč se bojíte, jako by už nastávala noc,“ řekl jim Ježíš. „Můj den ještě neskončil. Kdo chodí ve dne, nemusí se bát úrazu, protože dobře vidí na cestu. Teprve cesta za tmy je nebezpečná.“ Potom dodal: „Náš přítel Lazar usnul a já ho jdu probudit.“ Učedníci se zaradovali: „Tak on spí? To mu udělá dobře.“ Ježíš však nemluvil o uzdravujícím spánku, ale o Lazarově smrti. Řekl jim tedy otevřeně: „Lazar zemřel a já jsem rád, že jsem k němu nepřišel před jeho smrtí. Mohu vám tak podat nový důkaz o své moci, abyste mi uvěřili. Pojďme tam.“ Tomáš, kterému říkali Dvojče, rezignovaně povzdechl: „Pojďme, ať třeba umřeme s ním!“ Do Betanie přišli čtyři dny po Lazarově pohřbu. Z Jeru-zaléma bylo do Betanie jen asi tři kilometry, a tak mnozí známí z města přicházeli těšit Lazarovy sestry v jejich žalu. Ty se dověděly, že Ježíš přichází. Marie zůstala doma, ale Marta mu běžela vstříc se slovy: „Pane, kdybys tu byl, bratr by jistě neumřel. Ale já vím, že ani teď Bůh neodmítne žádnou tvoji prosbu.“ „Neboj se,“ odpověděl jí Ježíš, „tvůj bratr bude zase žít.“ Ježíš jí řekl: „To já přináším vzkříšení a život. Ti, kdo ve mne uvěřili, ať zemřeli nebo ještě žijí, v žádném případě nezemřou navždy. Věříš tomu, Marto?“ „Věřím, že jsi Boží Syn. Jsi Mesiáš, který měl přijít na svět,“ odpověděla. Marta se pak vrátila domů a pošeptala své sestře: „Přišel Mistr a chce s tebou mluvit.“ Sotva to Marie uslyšela, vstala a spěchala k němu. Ježíš se zatím zdržoval na místě, kde se setkal s Martou. Židé, kteří Marii utěšovali, se domnívali, že se jde vyplakat k Lazarovu hrobu, proto šli za ní. Jakmile Marie našla Ježíše, poklekla před ním na zem a naříkala: „Pane, kdybys byl zastihl Lazara živého, jistě bys ho nenechal zemřít.“ Mariin pláč Ježíše rozrušil a okázalý nářek Židů se ho nemile dotkl. Zeptal se: „Kam jste Lazara pohřbili?“ „Pojď, Pane, ukážeme ti,“ odpověděli. Teď vyhrkly slzy i Ježíšovi. „Podívejte, jak ho měl rád,“ šeptali někteří mezi sebou. Jiní však namítali: „Proč nechal Lazara zemřít? Vždyť před tím uzdravil slepce. Nemohl ho zachránit?“ To Ježíše popudilo a vykročil k hrobu. Byla to jeskyně zavalená balvanem. „Odvalte ten kámen!“ přikázal Ježíš. „Pane, bratr zde leží už čtyři dny a jeho tělo je jistě v rozkladu,“ namítla Marta. „Kde zůstala tvoje víra, že se Bůh oslaví?“ podivil se Ježíš. Otevřeli hrob, Ježíš pohlédl k nebi a modlil se: „Otče, děkuji ti, že mne vyslyšíš. Já vím, že vždycky slyšíš, ale říkám to nahlas, aby tito lidé uvěřili, že jsi mne poslal.“ Pak zvolal: „Lazare, pojď ven!“ A Lazar vyšel. Ruce a nohy měl ovinuté plátnem, tvář zahalenou šátkem. „Sundejte mu to,“ přikázal Ježíš, „ať může chodit.“
Jan 11:1-44 Bible Kralická 1613 (BKR)
Byl pak nemocen člověk nějaký jménem Lazar z Betany, totiž z městečka Marie a Marty, sestry její. (A to byla ta Maria, kteráž pomazala Pána mastí a vytřela nohy jeho vlasy svými, jejížto bratr Lazar byl nemocen.) Tedy poslaly k němu sestry jeho, řkouce: Pane, aj, ten, kteréhož miluješ, nemocen jest. A uslyšav to Ježíš, řekl: Nemoc ta neníť k smrti, ale pro slávu Boží, aby oslaven byl Syn Boží skrze ni. Miloval pak Ježíš Martu i sestru její i Lazara. A jakž uslyšel, že by nemocen byl, i pozůstal za dva dni na tom místě, kdež byl. Potom pak dí učedlníkům: Pojďme zase do Judstva. Řekli jemu učedlníci: Mistře, nyní hledali tě Židé kamenovati, a ty zase tam chceš jíti? Odpověděl Ježíš: Však dvanácte hodin za den jest. Chodí-li kdo ve dne, neurazí se; nebo světlo tohoto světa vidí. Pakliť by kdo chodil v noci, urazíť se; nebo světla není v něm. To pověděl, a potom dí jim: Lazar, přítel náš, spí, ale jduť, abych jej ze sna probudil. I řekli učedlníci jeho: Pane, spí-liť, zdráv bude. Ale Ježíš řekl o smrti jeho, oni pak domnívali se, že by o spání sna mluvil. Tedy řekl jim Ježíš zjevně: Lazar umřel. A raduji se pro vás, že jsem tam nebyl, abyste věřili. Ale pojďme k němu. I řekl Tomáš, kterýž slove Didymus, spoluučedlníkům: Pojďme i my, abychom zemřeli s ním. Tedy přišel Ježíš, i nalezl ho již čtyři dni v hrobě pochovaného. Byla pak Betany blízko od Jeruzaléma, okolo honů patnácte. Mnozí pak z Židů byli přišli k Martě a Mariji, aby je těšili pro smrt bratra jejich. Tedy Marta, jakž uslyšela, že Ježíš jde, vyšla proti němu, ale Maria doma seděla. I řekla Marta k Ježíšovi: Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. Ale i nyníť vím, že cožkoli požádal bys od Boha, dá tobě Bůh. Dí jí Ježíš: Vstaneť bratr tvůj. Řekla jemu Marta: Vím, že vstane při vzkříšení v den nejposlednější. Řekl jí Ježíš: Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude. A každý, kdož jest živ, a věří ve mne, neumřeť na věky. Věříš-li tomu? Řekla jemu: Ovšem, Pane, já jsem uvěřila, že jsi ty Kristus, Syn Boží, kterýž měl přijíti na svět. A když to pověděla, odešla a zavolala tajně Marie, sestry své, řkuci: Mistr zde jest, a volá tebe. Ona jakž to uslyšela, vstala rychle, a šla k němu. (Ještě pak byl Ježíš nepřišel do městečka, ale byl na tom místě, kdež vyšla byla proti němu Marta.) Tedy Židé, kteříž s ní byli v domě a těšili ji, viděvše Mariji, že jest rychle vstala a vyšla, šli za ní, řkouce: Jde k hrobu, aby tam plakala. Ale Maria, když tam přišla, kdež byl Ježíš, uzřevši jej, padla k nohám jeho, a řekla jemu: Pane, bys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. Ježíš pak jakž uzřel, ana pláče, i Židy, kteříž byli s ní přišli, ani plačí, zastonal duchem, a zkormoutil se. A řekl: Kdež jste jej položili? Řkou jemu: Pane, pojď a pohleď. I zaplakal Ježíš. Tedy řekli Židé: Aj, kterak ho miloval! Někteří pak z nich řekli: Nemohl-liž jest tento, kterýž otevřel oči slepého, učiniti i toho, aby tento neumřel? Ježíš pak opět zastonav sám v sobě, přišel k hrobu. Byla pak jeskyně, a kámen byl svrchu položen na ni. I dí Ježíš: Zdvihněte kámen. Řekla jemu Marta, sestra toho mrtvého: Pane, jižť smrdí; nebo čtyři dni v hrobě jest. Dí jí Ježíš: Všakť jsem řekl, že budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží. Tedy zdvihli kámen, kdež byl mrtvý pochován. Ježíš pak pozdvihl vzhůru očí a řekl: Otče, děkuji tobě, že jsi mne slyšel. Já zajisté vím, že ty mne vždycky slyšíš, ale pro zástup, kterýž okolo stojí, řekl jsem, aby věřili, že jsi ty mne poslal. A to pověděv, zavolal hlasem velikým: Lazaře, pojď ven! I vyšel, kterýž byl umřel, maje svázané ruce i nohy rouchami, a tvář jeho šatem byla obvinuta. Řekl jim Ježíš: Rozvěžtež jej, a nechte, ať odejde.
Jan 11:1-44 Bible 21 (B21)
Nějaký Lazar z Betanie, městečka Marie a její sestry Marty, onemocněl. To byla ta Marie, která pomazala Pána mastí a vytřela mu nohy svými vlasy; její bratr Lazar byl nemocný. Sestry vzkázaly Ježíšovi: „Pane, ten, koho máš tak rád, je nemocný.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k Boží slávě, aby skrze ni byl oslaven Boží Syn.“ Ježíš miloval Martu i její sestru i Lazara. Když uslyšel, že Lazar onemocněl, zůstal ještě dva dny tam, kde byl. Potom řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska.“ „Rabbi,“ řekli mu učedníci, „Židé tě posledně chtěli ukamenovat! Ty tam chceš jít znovu?“ Ježíš odpověděl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtá, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo ale chodí v noci, klopýtá, protože nemá světlo.“ A po těch slovech dodal: „Náš přítel Lazar usnul. Půjdu ho probudit.“ „Spánek mu prospěje, Pane,“ řekli mu na to učedníci. Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni si mysleli, že mluví o obyčejném spánku. Proto jim Ježíš řekl jasně: „Lazar zemřel. A kvůli vám jsem rád, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu.“ Tomáš zvaný Dvojče tehdy ostatním učedníkům řekl: „Pojďme také, ať zemřeme s ním.“ Ježíš dorazil čtyři dny po Lazarově pohřbu. Betanie byla blízko Jeruzaléma, asi patnáct honů, a mnozí Židé přišli Martu a Marii utěšit ve smutku nad jejich bratrem. Jakmile Marta uslyšela, že přichází Ježíš, vyšla mu naproti, ale Marie zůstala doma. „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel!“ řekla mu Marta. „I teď ale vím, že o cokoli Boha požádáš, to ti Bůh dá.“ „Tvůj bratr vstane,“ řekl jí Ježíš. „Vím, že vstane – při vzkříšení v poslední den,“ odpověděla Marta. „Já jsem vzkříšení i život,“ řekl jí Ježíš. „Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky. Věříš tomu?“ „Ano, Pane,“ odpověděla. „Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Boží Syn, který má přijít na svět.“ A když to řekla, odešla a tajně zavolala svou sestru Marii: „Mistr je tu a volá tě.“ Ta, jakmile to uslyšela, rychle vstala a šla k němu. (Ježíš ještě nepřišel do vesnice, ale byl na tom místě, kam mu vyšla naproti Marta.) Židé, kteří byli s Marií v domě a utěšovali ji, uviděli, že rychle vstala a šla ven, a tak se k ní přidali. Mysleli si: „Jde plakat k hrobu.“ Jakmile Marie přišla na místo, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám se slovy: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel.“ Ježíš uviděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří přišli s ní. Hluboce pohnut v duchu a rozrušen se zeptal: „Kam jste ho položili?“ „Pojď se podívat, Pane,“ řekli mu. Ježíš se rozplakal. „Podívejte, jak ho měl rád!“ řekli Židé. Někteří ale namítli: „Když otevřel oči slepého, nemohl se postarat, aby tenhle člověk nezemřel?“ V hlubokém rozrušení přišel Ježíš až k hrobu. Byla to jeskyně zavalená kamenem. „Odvalte ten kámen,“ řekl Ježíš. „Pane, už zapáchá,“ namítla Marta, sestra mrtvého. „Vždyť je v hrobě čtvrtý den!“ „Neřekl jsem ti, že když budeš věřit, uvidíš Boží slávu?“ odpověděl jí Ježíš. Když pak odstranili kámen od hrobu, Ježíš pozvedl oči a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já vím, že mě vždycky slyšíš, ale říkám to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal.“ Jakmile to dořekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ A ten, který zemřel, vyšel ven. Ruce i nohy měl svázané plátny a tvář měl ovinutou rouškou. „Rozvažte ho a nechte ho jít,“ řekl jim Ježíš.
Jan 11:1-44 Český studijní překlad (CSP)
Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. Byla to ta Marie, která Pána pomazala vonným olejem a jeho nohy vytřela svými vlasy; její bratr Lazar byl nemocen. Sestry mu poslaly vzkaz: “Pane, hle, ten, kterého máš rád, je nemocen.” Když to Ježíš uslyšel, řekl: “Tato nemoc není k smrti, ale k Boží slávě, aby Boží Syn byl skrze ni oslaven.” Ježíš miloval Martu i její sestru a Lazara. Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na místě, kde byl. Až potom řekl učedníkům: “Pojďme opět do Judska.” Učedníci mu řekli: “Rabbi, teď tě Židé chtěli ukamenovat, a zase tam chceš jít?” Ježíš odpověděl: “Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtá, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světlo.” To pověděl a potom jim řekl: “Náš přítel Lazar usnul; ale jdu, abych ho probudil.” Učedníci mu řekli: “Pane, spíli, bude v pořádku.” Ježíš však mluvil o jeho smrti, zatímco oni si mysleli, že mluví o přirozeném spánku. Tehdy jim Ježíš řekl otevřeně: “Lazar zemřel. A kvůli vám se raduji, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Pojďme k němu.” Tomáš, řečený Didymos, řekl svým spoluučedníkům: “Pojďme i my, ať spolu s ním zemřeme!” Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě. Betanie byla blízko Jeruzaléma, vzdálena asi patnáct stadií. Mnozí z Židů přišli k Martě a Marii, aby je potěšili ve smutku pro [jejich] bratra. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, vyšla mu vstříc; Marie seděla v domě. Marta Ježíšovi řekla: “Pane, kdybys byl zde, můj bratr by nezemřel. [Ale] i nyní vím, že o cokoli bys Boha požádal, Bůh ti to dá.” Ježíš jí řekl: “Tvůj bratr vstane.” Marta mu řekla: “Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.” Ježíš jí řekl: “Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, jistě nezemře na věčnost. Věříš tomu?” Řekla mu: “Ano, Pane, já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.” Když to pověděla, odešla a zavolala svou sestru Marii; tajně jí řekla: “Učitel je tu a volá tě.” Ta, když to uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš ještě nepřišel do vesnice, ale byl dosud na tom místě, kde se s ním setkala Marta. Když Židé, kteří byli s Marií v domě a potěšovali ji, uviděli, že rychle vstala a vyšla, vydali se za ní; domnívali se, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, padla mu k nohám a říkala: “Pane, kdybys byl zde, můj bratr by nezemřel.” Když ji Ježíš uviděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří přišli s ní, v duchu se rozhorlil, zachvěl se a řekl: “Kam jste ho položili?” Řekli mu: “Pane, pojď a podívej se!” Ježíš zaplakal. Židé říkali: “Hle, jak ho měl rád.” Někteří z nich však řekli: “Nemohl ten, který otevřel oči slepého, způsobit také, aby tento člověk nezemřel?” Ježíš, znovu v sobě rozhorlen, přišel k hrobu; byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš pravil: “Odstraňte ten kámen!” Marta, sestra toho zesnulého, mu řekla: “Pane, již zapáchá, vždyť je to čtvrtý den.” Ježíš jí říká: “Neřekl jsem ti, že jestliže uvěříš, uvidíš Boží slávu?” Odstranili tedy kámen. Ježíš pozvedl oči vzhůru a řekl: “Otče, děkuji ti, že jsi mne vyslyšel. Já jsem věděl, že mne vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který tu stojí okolo, aby uvěřili, že ty jsi mne poslal.” A když to řekl, silným hlasem zvolal: “Lazare, pojď ven!” Ten, který byl mrtvý, vyšel, ruce i nohy měl svázány pruhy plátna a jeho tvář byla zavinuta šátkem. Ježíš jim řekl: “Rozvažte ho a nechte ho odejít!”