Jan 11:28-44

Když to pověděla, odešla a zavolala svou sestru Marii; tajně jí řekla: “Učitel je tu a volá tě.” Ta, když to uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš ještě nepřišel do vesnice, ale byl dosud na tom místě, kde se s ním setkala Marta. Když Židé, kteří byli s Marií v domě a potěšovali ji, uviděli, že rychle vstala a vyšla, vydali se za ní; domnívali se, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, padla mu k nohám a říkala: “Pane, kdybys byl zde, můj bratr by nezemřel.” Když ji Ježíš uviděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří přišli s ní, v duchu se rozhorlil, zachvěl se a řekl: “Kam jste ho položili?” Řekli mu: “Pane, pojď a podívej se!” Ježíš zaplakal. Židé říkali: “Hle, jak ho měl rád.” Někteří z nich však řekli: “Nemohl ten, který otevřel oči slepého, způsobit také, aby tento člověk nezemřel?” Ježíš, znovu v sobě rozhorlen, přišel k hrobu; byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš pravil: “Odstraňte ten kámen!” Marta, sestra toho zesnulého, mu řekla: “Pane, již zapáchá, vždyť je to čtvrtý den.” Ježíš jí říká: “Neřekl jsem ti, že jestliže uvěříš, uvidíš Boží slávu?” Odstranili tedy kámen. Ježíš pozvedl oči vzhůru a řekl: “Otče, děkuji ti, že jsi mne vyslyšel. Já jsem věděl, že mne vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který tu stojí okolo, aby uvěřili, že ty jsi mne poslal.” A když to řekl, silným hlasem zvolal: “Lazare, pojď ven!” Ten, který byl mrtvý, vyšel, ruce i nohy měl svázány pruhy plátna a jeho tvář byla zavinuta šátkem. Ježíš jim řekl: “Rozvažte ho a nechte ho odejít!”