Skutky 27:27-44

Když jsme byli unášeni po Adrii už čtrnáctou noc, začali mít námořníci kolem půlnoci dojem, že se k nim přibližuje nějaká země. Spustili olovnici a zjistili hloubku dvacet sáhů. Když odpluli kousek dále, opět spustili olovnici a zjistili hloubku patnáct sáhů. Protože se báli, abychom někde nenarazili na skalnatá místa, vyhodili ze zádi čtyři kotvy a toužebně čekali, až nastane den. Když se námořníci pokoušeli utéci z lodi a spustili člun na moře pod záminkou, že chtějí vytahovat kotvy z přídi, řekl Pavel setníkovi a vojákům: “Nezůstanouli tito na lodi, vy nemůžete být zachráněni.” Tu vojáci přesekli lana u člunu a nechali jej uplavat. Než se začalo rozednívat, vybízel Pavel všechny, aby pojedli. Řekl: “Dnes již čtrnáctý den čekáte, zůstáváte hladoví a nic nejíte. Proto vás vybízím, abyste pojedli; je to k vaší záchraně. Vždyť nikomu z vás se neztratí ani vlas z hlavy.” Po těch slovech vzal chléb, přede všemi vzdal Bohu díky, rozlomil jej a začal jíst. Všichni nabyli dobré mysli a také oni přijali pokrm. Všech nás bylo na lodi dvě stě sedmdesát šest. Když se nasytili, odlehčovali loď tím, že vyhazovali obilí do moře. Když však nastal den, nemohli poznat, co je to za zemi; viděli jen nějaký záliv s plochým pobřežím, k němuž zamýšleli s lodí najet, budeli to možné. Odsekli kotvy a nechali je v moři. Zároveň rozvázali provazy u kormidel, zvedli proti větru přední plachtu a směřovali ke břehu. Najeli však na mělčinu a loď narazila na dno. Příď uvízla a zůstala nehybná, zatímco záď se začala bortit pod náporem vln. Vojáci se rozhodli, že vězně zabijí, aby některý neuplaval a neutekl. Ale setník chtěl zachránit Pavla, a proto jim v tom úmyslu zabránil. Rozkázal, aby ti, kdo umějí plavat, se první vrhli do moře a vyšli na zem a ostatní aby se zachránili na prknech nebo na troskách lodi. A tak se stalo, že se všichni v pořádku dostali na břeh.