Římanům 10:1-21

Bratři, denně prosím Boha za Izraelce, aby si uvědomili svůj omyl. Musí se jim přiznat, že o Boží přízeň horlivě usilují, ale mají klapky na očích. Nepochopili ospravedlnění v tom způsobu, jak je nabízí Bůh, a proto je odmítají a chtějí si je vydobýt sami. Zákon je měl přece přivést ke Kristu, který je vrcholem a dává bezúhonnost tomu, kdo věří. Mojžíš řekl, že člověk získá život plněním zákona; říkejme tomu ospravedlnění cestou zákona. Ospravedlnění cestou víry je však něco jiného. Klíč k životu není třeba hledat v nadpozemských výšinách, ani pracně dobývat z hlubin země. Vše potřebné již za nás udělal Kristus. Každý člověk má ten klíč na dosah, má ho ve svém srdci: je to víra, kterou hlásáme. Jestliže tedy Krista vyznáváš jako Pána a opravdu věříš, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, jsi zachráněn. Kdo věří, ten je před Bohem spravedlivý a jako takový, hlásí-li se k tomu veřejně, je u něho v milosti. Bible přece říká: Kdo mu uvěří, nebude zklamán. A v tom není rozdíl mezi židem a jinověrcem. Všichni mají jednoho a téhož Pána a ten je stejně štědrý ke všem, kdo se k němu obracejí. Je přece psáno, že každý, kdo ho bude vzývat, bude zachráněn. Každý! Vzývat ho může ovšem jen ten, kdo v něj uvěřil: uvěřil jen ten, kdo o něm slyšel; slyší jen tehdy, když bude někdo mluvit; a mluvit o něm – k tomu právě Bůh posílá nás. Vždyť víte, co je psáno v Písmu: „Vždy vítán je, kdo dobrou zprávu nese!“ Skutečnost je ovšem taková, že ne všichni tu zprávu uvítali. Vždyť už Izajáš si stěžuje: „Pane, kdo uvěřil tomu, co jsme hlásali?“ Věříme-li my, je to proto, že jsme Kristovo poselství přijali. Pokládám však otázku: Což snad Izraelci neslyšeli stejné poselství? Jistě slyšeli. Nepochopili je snad? ptám se dál. Už Mojžíš říkal: „Budete jednou žárlit na ty, kterými pohrdáte, a hněvat se na ně, národe nechápavý!“ A Izajášovými ústy říká Bůh: „Dal jsem se nalézt těm, kdo mne nehledali, a poznat jsem se dal těm, kdo se o mne nestarali.“ O Izraelcích však mluví jako o lidu neposlušném a vzpurném.