Lukáš 1:57-80

Přišel Alžbětin čas a narodil se jí syn. Všichni sousedé a příbuzní se radovali, že ji Bůh tak obšťastnil. Sešli se osmého dne, kdy podle zákona bývali chlapci obřezáváni. Všichni předpokládali, že dítě se bude jmenovat po otci Zachariáš. Alžběta však chtěla, aby se jmenoval Jan. Namítali: „Ale vždyť se tak ve vaší rodině nikdo nejmenoval.“ Žádali, aby se k tomu vyjádřil otec. Ten vzal tabulku a k překvapení všech napsal: „Jeho jméno je Jan.“ A tehdy se jeho ústa zase otevřela a prvními slovy děkoval Bohu. Užaslí sousedé pochopili, že se tu děje něco mimořádného, a zpráva o tom se roznesla po judských horách. Kdo ji slyšel, uvažoval, co s tím dítětem Bůh zamýšlí. Všichni viděli, že ho provází Boží moc. Duch svatý vnukl Zachariášovi tato prorocká slova: „Chvála Pánu, Bohu Izraele, že přichází svému lidu na pomoc a vysvobozuje ho. Posílá nám mocného Zachránce z rodu krále Davida, kterého již dávno ústy svých proroků ohlašoval. Ten nás vytrhne z rukou nepřátel a všech, kteří nás nenávidí. Dnes se Bůh láskyplně přiznává k našim otcům a ke své smlouvě s nimi. Vždyť se zavázal Abrahamovi, že jednou budeme sloužit Bohu po celý život, zbaveni útlaku a strachu, očištěni a poslušni. A ty, synu, budeš prorokem Nejvyššího. Připravíš cestu Božímu Synu: Lidem budeš ohlašovat, že je přichází zachránit a odpustit jim všechna provinění. V něm k nám přichází Bůh plný slitovné lásky. Slunce spásy již vychází, aby zazářilo všem, kdo žijí ve tmách a ve stínu smrti, a osvítilo nám cestu ke smíření s Bohem!“ Chlapec Jan se dobře rozvíjel tělesně i duševně. Později odešel na poušť, kde žil v ústraní až do chvíle, kdy vystoupil se svým poselstvím před veřejností.