Jan 4:1-42

Stále více lidí se připojovalo k Ježíšovi a jeho učedníci je křtili. Aby zabránil případnému střetnutí s náboženskými vůdci, opustil Ježíš Judsko a vrátil se do Galileje. Šel skrze Samařsko. Kolem poledne přišel k Jákobově studni u městečka Sychar. Jeho učedníci odešli do města nakoupit něco k jídlu. Ježíš si chtěl u studny odpočinout. Sotva usedl, jedna z místních žen přišla pro vodu. „Prosím tě, dej mi napít,“ obrátil se na ni Ježíš. „Jak to, že žádáš službu od Samařanky, když jsi Žid?“ (Mezi Židy a Samařany vládlo totiž napětí.) Ježíš jí odpověděl: „Kdybys věděla, kdo jsem a co ti nabízím, prosila bys ty mne, abych ti dal napít té životodárné vody.“ „Vždyť nemáš žádnou nádobu! Jak chceš nabrat vodu z tak hluboké studny?“ namítla žena. „Jsi snad mocnější, než byl náš praotec Jákob, který ji vyhloubil? Čerpal z ní vodu pro sebe, svou rodinu i svůj dobytek.“ Nato jí Ježíš odpověděl: „Voda, kterou nabízím já, uhašuje žízeň navždy a naplňuje touhu po věčnosti.“ „Pane, tu vodu mi dej ať už sem nemusím chodit,“ prosila ho žena. „Jdi a přiveď svého muže,“ přikázal jí Ježíš. „Nemám muže,“ odpověděla žena. „To máš pravdu,“ řekl jí Ježíš. „Vystřídala jsi jich pět a ani ten, se kterým žiješ nyní, není tvůj muž.“ „Pane, vidím, že jsi prorok,“ vyhrkla s údivem. „To bys mi mohl odpovědět, proč vy Židé považujete jen Jeruzalém za místo vhodné k uctívání Boha. Naši předkové se od nepaměti modlili na této hoře.“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, blíží se doba, kdy lidé nebudou uctívat Boha ani v Jeruzalémě, ani na této hoře. My známe smysl naší bohoslužby, ale vy ho neznáte, protože Mesiáš vyjde ze Židů. Nastává však doba, kdy nebude záležet na tom, kde se kdo modlí, ale jak se modlí. Skuteční vyznavači budou ctít Otce upřímně a neformálně. O takové vyznavače Otci jde. Bůh je duchovní bytost a ti, kdo ho vzývají, mají tak činit opravdově a pod vedením Ducha svatého.“ „Vím, že přijde Mesiáš,“ pravila žena, „ten nám všechno vysvětlí.“ „Ten Mesiáš jsem já,“ řekl jí nato Ježíš. V té chvíli se učedníci vrátili z města a byli překvapeni, když Ježíše zastihli v rozhovoru se ženou. Neodvážili se však zeptat, proč s ní mluví. Žena nechala své vědro ležet u studny a spěchala do města, kde řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, s nímž jsem se dosud nesetkala, a přesto o mně všechno ví. Není to snad Mesiáš?“ Lidé z města se tedy vydali za Ježíšem. Učedníci ho zatím pobízeli, aby se najedl. On však odmítl: „Nebudu jíst. Mám jiný pokrm, který neznáte.“ „Kdo mu přinesl jídlo?“ říkali si. Ježíš je hned vyvedl z nejistoty: „Sytím se tím, že konám Boží vůli. Dokončit jeho dílo – to je můj pokrm. Obilí bude zralé za čtyři měsíce, ale lidé jsou již zralí ke žni. Ten, kdo bude sklízet a shromažďovat tuto úrodu pro věčnost, dostane za svou práci odměnu. A ten, kdo rozséval, bude se radovat spolu s ním. Neříká se nadarmo, že jeden zasévá a druhý žne. Já vás posílám sklízet pole, které jste neosévali. Jiní se před vámi lopotili a vy sbíráte výsledky jejich práce.“ Na základě svědectví té ženy uvěřilo v Ježíše mnoho Samařanů ze Sychar. Prosili ho, aby u nich zůstal. Zdržel se tam dva dny, mluvil k nim a jejich víra rostla. Ženě řekli: „Teď už věříme ne pro to, co jsi o něm pověděla, ale slyšeli jsme ho a víme, že je opravdu Spasitel světa.“