Lukáš 22:39-53

Vyšel ven a podle svého zvyku se odebral na Olivetskou horu. Učedníci ho následovali. Když přišel na místo, řekl jim: „Modlete se, abyste nepodlehli pokušení.“ Sám se vzdálil, co by kamenem dohodil, padl na kolena a modlil se: „Otče, pokud chceš, odejmi ode mě tento kalich. Ať se však nestane má vůle, ale tvá!“ Tehdy se mu ukázal anděl z nebe a posiloval ho. Ve smrtelném zápasu se tedy modlil ještě vroucněji a jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve. Když vstal od modlitby a přišel k učedníkům, zjistil, že pod tíhou zármutku usnuli. „Jak to, že spíte?“ řekl jim. „Vstaňte a modlete se, abyste nepodlehli pokušení.“ Ještě to ani nedořekl a byl tu houf lidí v čele s Jidášem, jedním z Dvanácti. Přistoupil k Ježíšovi, aby ho políbil, ale ten mu řekl: „Jidáši, zrazuješ Syna člověka polibkem?“ Jeho druhové pochopili, k čemu se schyluje. „Pane,“ vykřikli, „máme se bít mečem?“ Jeden z nich zasáhl veleknězova sluhu a usekl mu pravé ucho. „Nechte už toho!“ odpověděl Ježíš. Dotkl se jeho ucha a uzdravil ho. Tehdy Ježíš řekl vrchním kněžím, velitelům stráže a starším, kteří na něj přišli: „Jsem snad zločinec, že jste se na mě vypravili s meči a holemi? Denně jsem s vámi býval v chrámu, a ani jste se mě nedotkli. Ale toto je vaše chvíle – vláda temnoty.“