Píseň 5:6-16

Milému svému jsem otevřela, můj milý však zmizel, odešel – duše mě opustila spolu s ním! Hledala jsem ho, ale nenašla, volala jsem ho, a on se neozval. Našli mě strážní, co město obcházejí, surově zbili mě a zranili. Šaty z ramenou mi strhli ti strážci hradební. Zapřísahám vás, dcery jeruzalémské, najdete-li mého milého, co mu povíte? Že jsem nemocná láskou! Čím je tvůj miláček zvláštní, ty nejkrásnější z žen? Čím je tvůj miláček zvláštní, že nutíš nás k přísaze? Můj milý září jako rubíny, vyjímá se mezi tisíci! Jeho hlava je zlato nejčistší, vlnité kadeře jak černí havrani. Jeho oči jsou jako holoubci mezi vodními potůčky; v mléce se koupají, vsazené jako klenoty. Jeho tváře jsou jak záhon koření, jak pokladnice voňavek. Jeho rty jsou jako lilie myrhou kanoucí. Jeho paže – zlaté pruty osázené chrysolity. Jeho břicho – plát slonoviny pokrytý safíry. Jeho stehna – mramorové sloupy na zlatých podstavcích. Jako Libanon je pohledný, jak cedr ztepilý. Jeho ústa jsou nejsladší, celý je tolik žádoucí!