Noemi měla příbuzného z manželovy strany, znamenitého muže z Elimelechova rodu; jmenoval se Boáz.
Moábka Rút se jednou Noemi zeptala: „Mohla bych jít na pole sbírat klasy za někým, kdo mi to dovolí?“
„Jdi, má dcero,“ odpověděla Noemi. Šla tedy, a když přišla na pole, paběrkovala za ženci. (A ten díl pole náhodou patřil tomu Boázovi z Elimelechova rodu.)
Vtom z Betléma přišel Boáz. „Hospodin s vámi!“ pozdravil žence.
„Hospodin ti žehnej!“ odpověděli mu.
„Čí je ta dívka?“ zeptal se Boáz svého služebníka, který měl na starosti žence.
Služebník mu řekl: „To je ta mladá Moábka, která přišla s Noemi z moábského kraje. Ptala se: ‚Mohla bych jít za ženci a paběrkovat mezi snopy?‘ Co přišla, je na nohou, od rána až doteď, jen na chvilku si odpočala.“
Boáz tedy Rút oslovil: „Poslyš, dcero, nechoď paběrkovat na jiné pole. Neodcházej odsud, ale drž se u mých děveček. Sleduj, kde budou na poli sklízet, a choď za nimi. Služebníkům přikážu, ať se tě ani nedotknou. Když budeš mít žízeň, jdi k nádobám a napij se vody, kterou služebníci načerpali.“
Rút padla na tvář a poklonila se až k zemi se slovy: „Čemu vděčím za tu laskavost, že se ke mně znáš? Vždyť jsem cizinka.“
Boáz jí odpověděl: „Slyšel jsem, co všechno jsi po smrti svého muže udělala pro svou tchyni a že jsi opustila svého otce, matku i rodnou zem a odešla k lidu, který jsi předtím neznala. Kéž ti Hospodin za tvůj skutek odplatí! Kéž tě hojně odmění Hospodin, Bůh Izraele, pod jehož křídla ses přišla skrýt.“
„Jsi ke mně tak laskavý, pane,“ odvětila. „Potěšil jsi mě a mluvil jsi ke své služebnici přívětivě, přestože ani nepatřím k tvým služebným.“