Žalmy 139:1-24

Pro předního zpěváka. Žalm Davidův. Ty mě, Hospodine, zkoumáš, ty mě znáš. Ty víš, jak sedám a jak vstávám zas, už zdálky rozumíš mým myšlenkám! Sleduješ, jak chodím i jak uléhám, všemi mými cestami se zabýváš. Ještě než mi přijde slovo na jazyk, ty už to, Hospodine, všechno víš! Zezadu i zpředu jsi mě obklopil, svou dlaň jsi na mě položil. Takové poznání je nad mé chápání – je příliš hluboké, na to nestačím! Kam bych byl unikl před duchem tvým? Před tvojí tváří kam bych se skryl? Kdybych do nebe vystoupil, tam jsi ty, kdybych si ustlal v podsvětí – i tam jsi! Kdybych si oblékl křídla jitřenky, kdybych se usadil za mořem dalekým, i tam by mě vedla ruka tvá, tvá pravice by mě držela! Kdybych si řekl – Snad pohltí mě tma, až světlo kolem mě noc vystřídá – tobě nebude temná ani tma, noc jako den ti záři dá, tma bude pro tebe světlu podobná! Mé nitro zformovals ty sám, v lůně mé matky jsi mě tkal. Chválím tě za tvá díla ohromná, za to, jak podivuhodně jsem udělán a že mou duši tak dobře znáš! Jediná z mých kostí ti nebyla ukryta, když jsem byl vskrytu formován, když jsem byl hněten v zemských hlubinách! Můj zárodek tvé oči viděly, všechno jsi zapsal do knihy – dny, jež mi byly určeny, než začal první z nich. Jak jsou mi drahé, Bože, tvé myšlenky, je jich tak mnoho, že nejdou vypočíst! Kdybych je počítal, než písku je jich víc; budu zas s tebou, až se probudím! Kéž bys už, Bože, zabil ty ničemy – „Odstupte ode mě, vy vrahouni!“ – Když mluví o tobě, je to rouhání, tvé jméno zneužívají nepřátelé tví! Nemám snad, Hospodine, k tvým sokům nenávist? Nehnusím si ty, kdo na tebe útočí? Naprostou nenávistí nenávidím je, mými nepřáteli stali se! Zkoumej mě, Bože, a poznej srdce mé, poznej mé myšlenky, jen mě vyzkoušej! Zjisti, zda držím se cesty škodlivé, a cestou věčnosti mě veď!