Žalmy 10:1-18

Proč jsi, Hospodine, tak vzdálený? Proč se ukrýváš v dobách soužení? Ničemové ve své pýše honí chudáky, vymýšlejí úklady, aby je lapili! Svým vlastním chtíčem se ničemové chlubí, chamtivce chválí, Hospodina snižují, ve svojí pýše ho vůbec nehledají, Bůh nemá místo v jejich myšlení. Na svých cestách mají stále jen úspěch, tvé zákony jsou jim vzdáleny, ze všech protivníků mají jen posměch, v srdci si myslí: „Nic mě neohrozí, nikdy mě nepotká žádné neštěstí!“ Ústa jim plní kletby, lsti a výhrůžky, na jazyku mají zlo a trápení, za humny číhají ve skrýších, aby nevinné zákeřně vraždili. Bezbranné lidi očima sledují, jako lvi v houští v záloze číhají, číhají na chudáky, aby je lapili, už mají chudáka, chytli ho do pasti! K zemi se hroutí chudák zdrcený, pod jejich mocí klesá bezbranný, v srdci si myslí: „Bůh už zapomenul, skrývá svou tvář, nikdy nic nevidí.“ Povstaň, Hospodine, pozvedni ruku! Na utlačené se, Bože, rozpomeň! Proč se má ničema rouhat Bohu, v srdci si myslet, že na to nepřijdeš? Ty to však vidíš! Ty vnímáš trápení i žal, svou vlastní rukou abys potrestal! Na tebe samého bezbranný spoléhá, ty jsi pomocníkem sirotka! Zpřerážej paže zlého darebáka, jeho zkaženost odhal, aby neobstál! Hospodin kraluje na věčné časy, pohané z jeho země vymizí! Hospodin vyslyší tužby ponížených – povzbudíš jejich srdce, ucho k nim nakloníš, zjednáš soud sirotkům i všem utlačeným, pozemský člověk aby je neděsil!