Lukáš 20:1-18

Jednoho dne, když učil lid v chrámě a zvěstoval evangelium, přišli vrchní kněží, znalci Písma a starší se slovy: „Řekni nám, jakým právem to děláš? Kdo tě k tomu zmocnil?!“ Odpověděl jim: „Já se vás také na něco zeptám. Povězte mi, byl Janův křest z nebe, nebo z lidí?“ Začali se spolu dohadovat: „Když řekneme, že z nebe, řekne nám: ‚Tak proč jste mu nevěřili?‘ Když řekneme, že z lidí, všechen lid nás ukamenuje, protože jsou přesvědčeni, že Jan je prorok.“ Nakonec mu řekli: „Nevíme, odkud.“ „Ani já vám tedy neřeknu, jakým právem to dělám,“ odpověděl jim Ježíš. Tehdy se obrátil k lidem a vyprávěl jim toto podobenství: „Jeden člověk vysadil vinici, pronajal ji vinařům a na dlouho odcestoval. V příslušný čas pak poslal k těm vinařům služebníka, aby mu dali díl z úrody vinice. Vinaři ho však zbili a poslali pryč s prázdnou. Poslal tedy dalšího služebníka. I toho však zbili, zohavili a poslali pryč s prázdnou. Poslal tedy třetího, ale i toho zranili a vyhnali. Nakonec si pán vinice řekl: ‚Co mám dělat? Pošlu svého milovaného syna. Snad se před ním zastydí.‘ Když ho ale vinaři uviděli, domluvili se spolu: ‚Tohle je dědic. Zabijme ho, a dědictví bude naše!‘ Pak ho vyvlekli z vinice ven a zabili. Co tedy s nimi udělá pán vinice? Přijde, ty vinaře zahubí a vinici dá jiným.“ „To snad ne!“ zvolali, jakmile to uslyšeli. Podíval se na ně a řekl: „Co tedy znamená to, co je psáno: ‚Kámen staviteli zavržený stal se kamenem úhelným‘? Kdokoli na ten kámen padne, ten se roztříští. Na koho ten kámen padne, toho rozdrtí.“