Víš snad, kdy rodí kamzíci?
Bdíš nad laněmi, když sléhají?
Počítáš měsíce jejich březosti?
Znáš čas, kdy mají porodit?
Tehdy se skloní a mladé vrhají,
přichází konec jejich bolestí.
Jejich mladí pak venku nabírají sil,
až jednou odběhnou a už se nevrátí.
Kdo divokého osla pustil na svobodu?
Kdo jen to zvíře zbavil postrojů?
Dal jsem mu za domov pustou planinu,
jeho příbytkem je solná poušť.
Může se posmívat hlučícímu městu,
nemusí poslouchat pokřik biřiců.
Co najde v kopcích, to má za pastvu,
hledá si kdejakou zelenou bylinu.
Bude ti buvol ochoten sloužit?
Bude nocovat ve tvé stáji?
Můžeš ho provazy udržet u brázdy?
Bude za tebou orat v údolích?
Spolehneš na něj, když má tolik síly?
Svěříš mu snad své úkoly?
Můžeš mu věřit, že ti sveze zrní,
že shromáždí, cos vymlátil?
Pštrosice křídly radostně mává,
jako by měla perutě s peřím čápa.
Jenže svá vejce na zemi zanechává,
aby se v písku zahřála.
Nedbá, že je rozšlápne něčí noha,
že je divá zvěř může rozdupat.
Krutá je k mláďatům, jako by její nebyla;
že zmaří své úsilí, o to se nestará.
Bůh ji totiž moudrostí neobdaroval,
ani trochu rozumu jí zdědit nenechal.
Když ale vyskočí a do běhu se dá,
koni i s jezdcem se může smát!
Jsi to ty, kdo dává sílu koni?
Umíš mu hřívou šíji ozdobit?
Necháš ho skákat jako luční kobylky?
Jeho hrdé ržání bázeň nahání!
Rozjařen silou divoce hrabe kopyty,
už už vyrazit zbraním naproti.
Směje se strachu, vůbec se nebojí,
před mečem nechce o krok ustoupit.
Po boku mu chřestí toulec se šípy,
kopí a šavle se blýskají.
Chvěje se vzrušením, hltá dálky,
když zazní polnice, nic ho nezdrží.
Při každém zatroubení řehtá: ‚Ihíí!‘
pach bitvy zdálky ucítí,
hřímání velitelů a všechen křik.
Řídí se sokol tvým rozumem,
když k letu na jih křídla rozestře?
Vznese se orel na tvůj povel,
aby si stavěl hnízdo ve výšce?
Na skále bydlí, na ní nocuje,
skalní útes mu hradem je.
Odtud se rozhlíží za pokrmem,
očima hledí do dálek.
Jeho mláďata chtějí hltat krev;
kde jsou mrtvoly, tam je hned!“