Izaiáš 63:1-14

Kdo to přichází z Edomu, z Bosry v rouchu rudě zbarveném? Kdo to v hávu svého majestátu kráčí vpřed v ohromné síle své? Já, který spravedlnost vyhlašuji, já, mocný k vítězství! Proč jsou tvé šaty rudé krví jak roucho toho, kdo šlape lis? Já sám jsem šlapal vinnou káď a nikdo z národů se ke mně nepřidal. Ve svém hněvu jsem je pošlapal, ve své prchlivosti rozdupal, až mi jejich krev na šaty stříkala, všechna má roucha jsou nasáklá. V srdci jsem toužil po dni pomsty; konečně přišlo mé léto odplaty. Když jsem viděl, že není žádný pomocník, zhrozil jsem se, že v nikom není opory. Svou vlastní paží jsem proto spásu způsobil, vlastní prchlivostí jsem se posílil. Ve svém hněvu jsem šlapal národy, svou prchlivostí jsem je opojil, jejich krev jsem nechal crčet na zemi. Hospodinovu lásku připomínat chci a činy, za které chválu zaslouží – za všechno, co pro nás Hospodin učinil, za to, jak velmi byl k domu Izraele laskavý, za veliké slitování, které jim projevil, za jeho velikou lásku k nim. Prohlásil: „Vždyť jsou můj lid, moji synové, ti mě nezradí,“ a přinesl jim spasení. Sám trpěl každým jejich trápením, posílal svého anděla, aby je zachránil. Ve své lásce a smilování je sám vykoupil, zvedal a nosil je po všechny dávné dny. Oni se ale bouřili a jeho svatého Ducha trápili; a proto se jim v nepřítele obrátil a sám bojoval proti nim. Potom vzpomínali na dávné dny, na Mojžíše a jeho lid: Kde je Ten, který je vedl mořem spolu s pastýřem svých stád? Kde je Ten, který jim vložil do nitra svého svatého Ducha; který je vedl svou slavnou paží po Mojžíšově pravici; který před nimi vody rozdělil, aby si získal jméno navěky; který je vedl skrze hlubiny bez klopýtnutí jak koně na pláni? Jako když dobytek schází do údolí, tak je Hospodinův Duch vedl k odpočinutí. Takto jsi doprovázel svůj lid, abys své jméno proslavil.