2 Korintským 11:22-33

Jsou to Hebrejové? Já také! Jsou to Izraelité? Já také! Jsou símě Abrahamovo? Já také! Jsou Kristovi služebníci? Teď mluvím jako pomatenec: Já více! Pracoval jsem mnohem víc, ve vězení jsem byl častěji, nesčetněkrát jsem byl bit, znovu a znovu na prahu smrti. Pětkrát jsem od Židů dostal devětatřicet ran. Třikrát jsem byl bit holemi, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem ztroskotal, noc a den jsem vydržel na širém moři. Stále na cestách, ohrožován řekami, ohrožován lupiči, ohrožován svými rodáky, ohrožován pohany, ohrožován ve městě, ohrožován na poušti, ohrožován na moři, ohrožován mezi falešnými bratry. Tolik dřiny a vyčerpání, tolik bezesných nocí! Vím, co je hlad, žízeň a časté půsty, vím, co je chlad a nahota. Kromě toho všeho na mě denně doléhá ještě starost o všechny církve. Když je někdo slabý, neslábnu snad s ním? Když někdo hřeší, nesžírám se snad? Když už se musím chlubit, pochlubím se svými slabostmi. Bůh a Otec Pána Ježíše ať je požehnaný navěky – on ví, že nelžu! Když jsem byl v Damašku, místodržitel pověřený králem Aretou dal hlídat město, aby mě zajal. Oknem v hradbě mě ale spustili dolů v koši, a tak jsem mu utekl.