2 Korintským 1:12-24

Naší chloubou je svědectví našeho svědomí, že jsme na světě a zvláště u vás žili v ryzosti a upřímnosti Boží, ne v tělesné moudrosti, ale v Boží milosti. Nepíšeme vám přece nic než to, co čtete a čemu rozumíte. Doufám, že jednou porozumíte dokonale (tak jako nám zatím rozumíte zčásti), že v den Pána Ježíše budeme vaší chloubou právě tak jako vy naší. V této jistotě jsem k vám už dříve chtěl přijít, abyste přijali další milost. Přes vás jsem chtěl jít do Makedonie a z Makedonie se zase vrátit k vám, abyste mě vypravili do Judska. Myslíte, že jsem to rozhodnutí nemyslel vážně? Nebo že se rozhoduji tělesně, takže říkám „ano, ano“ a zároveň „ne, ne“? Jakože je Bůh pravdomluvný, naše řeč k vám nebyla „ano a ne“. Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás já, Silvanus a Timoteus zvěstovali, přece nebyl „ano a ne“. V něm bylo a je pouze „ano“! V něm je „ano“ ke všem Božím zaslíbením a skrze něj zní naše „amen“ ke slávě Boží. Ten, kdo nás spolu s vámi utvrzuje v Kristu a kdo nás pomazal, je Bůh, který nás také označil svou pečetí a dal nám do srdcí Ducha jako záruku. Bůh je mi svědek – na mou duši, že jsem do Korintu ještě nepřišel jen z ohledu k vám. Nechceme panovat nad vaší vírou, ale pomáhat vaší radosti; ve víře přece pevně stojíte.